Po poledni na Poledníku

To setkání bylo zvláštní a asi bys neuhodl, že taky nad moje možnosti. Od té doby jsme se neviděli a nepředpokládám, že se to změní. Chlácholím se, že to tak mělo být a že jsou díky tomu ty okamžiky o to vzácnější. Strašný kecy.

Na šumavský vrchol Poledník jsem se vydrápala překvapivě brzo, nebyly ještě ani čtyři, když jsem stanula u posledního rozcestníku, co stál od impozantní vyhlídkové věže sotva sto metrů.

Bylo hezky jasno, dobrá viditelnost, díky které byly okolní kopečky vidět jen v mírném oparu, což mne přimělo zadoufat, že by se mi mohlo podařit vyfotit nějaké panoramatické fotky i na ten můj oldschoolový foťák. No dobře, oldschoolový je poněkud přehnané a nepřesné označení, protože v porovnání s mou fotovýbavou představuje moderní éru. Na svoje výpravy sebou totiž tahám stařičkou flexaretu, kterou našel krátce po druhé světové děda ve vlaku a která je strašně těžká, zabere spoustu místa a panoramatickou fotku na ni popravdě nevyfotíte... nicméně mne láska k ní nepřešla ani po roce, takže měla v mé 65-litrové krosně své čestné a jisté místo.

Čím víc jsem se blížila k rozhledně, tím víc jsem míjela lidí, ale většině jsem se vyhnula pohledem - víc lidí pohromadě, navíc v neznámém prostředí, mě děsilo. Můj pes Nuuk, který mne s jazykem na vestě na mých výletech (většinou) věrně doprovázel, měl ale nějakou sociální fóbii své paničky na salámu, protože se rád a hojně právě s neznámými lidmi družil. A neznámí lidé se rádi družili s ním, což asi nějak souviselo s tím, že o něm prohlašovali cokoli na škále od "ten je nádhernej! Fakt nejkrásnější pes, jakýho jsem viděl. Ty vole, to je liška, že jo? Ježíš, je joškošnej, pani, že si ho můžem pohladit?"

Takže jsem se často díky němu družila proti své vůli. Po pár lehce hysterických pohlazeních, které si vysloužil Nuuk a pár desítkách metrech, co mne dělily od stavby, jsem mohla konečně z propocených zad svalit těžký batoh a protáhnout rozbolavělé údy. Okamžitě se do mne zakousla zima a rozechvěla mne, takže jsem rychle nahodila na triko s krátkým rukávem další vrstvy. U kalhot stačilo shrnout dolů vykasané nohavice. Shlédla jsem dolů na psa, který vypadal, že ho co nevidět raní minimálně mrtvice a načepovala jsem mu proto z poloprázdné petky vodu do misky. Hltavě se napil a pak se mi rozplácnul pod nohy. Tím vyřešil moje dilema, jestli ho nechat tady dole, nebo ho táhnout na rozhlednu, zajistila jsem ho vodítkem k dřevěnému stolu, kterých tu stálo i s lavicemi několik, vytáhla jsem z krosny peněženku, klíče od bytu a mobil, které jsem uschovala do kapes bundy, vybalila foťák a vyrazila nahoru.

Na schodech jsem potkávala rodiny s dětmi, hlasitě se smějící partičky mladých lidí, ale jako jednotlivec jsem tu byla sama. Bylo zajímavé, že ačkoli jsem se doma v Praze často cítila osaměle, když jsem cestovala, ani mi to nepřišlo na mysl. Neusínala jsem s pocitem, že mi chybí někdo ležící vedle mne. Propadala jsem se do snu šťastná, zahleděná na hvězdy, s neuchopitelným a nádherným pocitem svobody a jedinými mými negativními pocity občas byly strach (když jsem v blízkosti zaslechla něco, co jsem ve tmě nedovedla identifikovat a moje mysl začala kreativně produkovat katastrofické scénáře) a chlad, který mne nad ránem vzdor péřovému spacáku pokaždé spolehlivě rozklepal jak sulc.

Ve třetím patře se prodávaly vstupenky do dalších poschodí a na vyhlídkovou terasu, zaplatila jsem a pak skrz šmouhovaté okno cvakla několik snímků. Tušila jsem, že z nich nic nebude, ale co kdyby přece? Do nejvyššího místa vedly dřevěné žebříkoschody a v poslední etapě se lezlo po železném žebříku úzkým "komínem" na terasu. Někdy před sedmi lety jsem začala občas ve výškách pociťovat závrať a od té doby se to zhoršilo natolik, že pro mne bylo skoro nepřekonatelné vylézt na vyvýšené místo, obzvlášť na rozhlednu, ze které jsem při stoupání mohla vidět pod nohama prostor pod sebou. Znovu a znovu jsem se hecovala a překonávala, ale ve výsledku to bylo beztak k ničemu, protože na ochozu jsem se vždy klepala strachy, přitisknutá zády k nějaké pevné opoře a k zábradlí byste mne nedostali ani za zlaté prase. Stejně to dopadlo i tentokrát - vyškrábala jsem se po žebříku na terasu, abych na ní, opřená o zeď, poctivě odklepala nějakých deset vteřin, zatímco mne bičovaly prudké a ledové poryvy větru a mohla se tak znovu ujistit, že výšky "zvládám." Když jsem ale při návratu položila třesoucí se pravou dolní končetinu na žebřík, vyděšeně jsem zjistila, že je na jedné straně povolený a nebezpečně odstává od stěny. Co když se pod mou váhou vytrhne? Váhavě jsem přidala k jedné nejisté noze i druhou a sjela jsem po žebříku dolů jako fretka, až jsem málem povalila netrpělivce, co pod ním čekali, aby si se mnou vyměnili místo.

Trvalo mi ještě nějakou dobu, než jsem se uklidnila. Sluníčko mezitím začalo pozvolna klesat k obzoru a počasí se rychle změnilo. Ostrý studený vítr, který mne nahoře ještě víc přišpendlil k opěrné zídce, se rozfoukal i pod rozhlednou a přihnal naducané těžké mraky, které potáhly oblohu. Vysvobodila jsem Nuuka a vydali jsme se okouknout naše dnešní tábořiště, jež představovala ohrazená louka, vzdálená od rozhledny jen pár desítek metrů. Na Šumavě se ofiko v divočině nocovat nemůže, nicméně právě na téhle straně, na červené turistické stezce při hranicích s Německem, byla rozmístěná tzv. nouzová nocoviště, kde mohl utrmácený poutník jednu noc přespat. Celkem jich bylo 11 a byla od sebe vzdálená okolo 15 km. Zatím na vyhrazeném placu pro stany nestál ani jeden a ačkoli bych to jindy spíš uvítala, s potemňující oblohou, stoupajícím chladem a vichrem, který neustále nabýval na intenzitě, že rozcvičil i nepoddajné silnější kmeny stromů, stojících okolo, jsem si přece jen nějakou společnost přála. Návštěvníci se s postupujícím večerem z Poledníku vytráceli, kiosek, kde jsem si po návratu z rozhledny koupila na zahřátí grog a česnekačku zavíral, a jediní, kdo se zpod krytého prostranství před kioskem neměl k odchodu, byla parta tří postarších, pupkatých a viditelně podnapilých trampů. Představa, že právě oni mi budou dělat vytouženou společnost, se mi ani trochu nelíbila. Moje sympatie nezískali ani tím, že rozdělali oheň v krbu, který se na kryté terásce nacházel. Krb zanedlouho vitálně plápolal a zútulňoval prostor okolo, to mi ale bylo stejně houby platné, protože jsem k němu nechtěla chodit, abych na sebe trampy zbytečně neupozorňovala a tak jsem závistivě sledovala roztančené plameny zpovzdálí. Z nitra budovy vyšla slečna, která ve věži prodávala vstupenky, přejela mne a trampy rychlým pohledem a s neskrývanou škodolibostí nás povzbudila slovy, že: "teplota je teď kolem nuly a v noci určitě spadne pod."  V tu ránu pustila náš osud z hlavy, přešla několik kroků k autu a rozjela se vstříc svému trapně vyhřátému domovu kdesi v civilizaci pod námi. Měla jsem na sobě už veškeré možné oblečení, které jsem v krosně našla a přesto jsem drkotala zuby zimou. Přemítala jsem, že poloha nouzového nocoviště přímo na jednom z nejvyšších šumavských vrcholů, není zrovna strategická.

Najednou se ze strany od rozcestníku, od kterého jsem odpoledne přišla i já, začaly ozývat hlasy. Nabývaly na inzenzitě a poznala jsem, že patří nějaké tlupě mladých lidí. V tu chvíli se ve mně rozhořel slabý plamínek naděje, že tu přece jen nezůstanu sama, vydaná trampům napospas. Už se pomalu smrákalo, takže jsem oprávněně předpokládala, že přichozí musí nocovat na Poledníku. Pár minut nato obsadilo sedm nových osob prostor před krbem. Dva kluci a pět dívek, mohlo jim být kolem dvaceti. Sice jsem byla ráda, že jsem se díky jejich příchodu cítila bezpečněji, na druhou stranu byli docela hlasití a v mém meditativním ztichlém šumavském nastavení to na mne působilo rušivěji, než obvykle. Abych to shrnula - moje generalizovaná úzkostná porucha mne každý den neúnavně zásobuje situacemi, které mi nahánějí hrůzu a udělala to i teď, když mne sice blahosklonně zbavila strachu z trampů, ale nahradila jej strachem z této party. Skupinky mladších ve mne pokaždé spouštěly silnou úzkost kvůli mým nepěkným dětským zážitkům, navzdory tomu to byla právě cílová skupina rizikové mládeže, které jsem se profesně věnovala. Po nějaké době nenápadného očumování jsem se trochu osmělila a popošla pár kroků, abych byla v dosahu sálavému teplu od ohně. Staří trampové si mne nevšímali, seděli rozvalení u jedné z lavic a pracovali společnými silami na zdolání další basy piv. Stejně tak "ti noví" se věnovali sobě navzájem, což mne zbavilo většiny obav, a tak jsem zanedlouho rozehřívala své prokřehlé údy přímo u ohně.

Po chvilce většina z party odešla, aby omrkli tábořiště a v mé blízkosti zůstal jen jeden z nich. Vyšší z obou kluků a tipovala jsem, že taky ten, kdo byl z celé skupiny nejstarší. Začal vybalovat z batohů nějaké potraviny a dělat přípravu na večeři. Přišel se pak na moment ohřát k ohni a tak jsem toho využila a zeptala se, jestli tady budou dneska spát. Přikývl, krátce na mne pohlédl a spíš pro sebe, než pro mě, odpověděl:"Z toho chápu, že vy asi taky." Připadal mi celý takový nějaký zamračený, takže jsem jakékoli další pokusy o komunikaci odpískala a upřela pozornost zpět k ohni. Zbytek skupiny se vrátil a začala organizaci večeře. "Vašku, donesls to dříví?" Oslovila jedna z dívek toho "čahouna." "Ještě ne, stih jsem vytáhnout jen propriety. Zajdem tam teď s Lukášem." "Ok, my s holkama zatím nakrájíme houby a cibuli. Tak sebou hněte, umíráme hlady." Periferně jsem viděla, jak jediná tmavovláska z party vytáhla z útrob batožiny plný sáček hub a mimoděk se mi začaly sbíhat sliny. Když ale vytáhly na stůl i celé plato vajec, šla jsem málem do kolen - kdo sebou proboha do hor tahá vajíčka? Holčina, kterou ostatní oslovovali Aničko, si přišla pro erární očouzený rendlík, co ležel u krbu a mile se na mne usmála. Opětovala jsem jí úsměv a než jsem se nadála, povídaly jsme si nejen spolu, ale i s těmi ostatními. Sice mi nervozitou vyletěl tep k nebeským výšinám, že by mi ho doktor jen těžko změřil, ale čert to vem, povídala jsem si přece s úplně neznámými lidmi kdesi v šumavské divočině a to se sakra počítalo. Když už na to přišlo, dovedla jsem se po chvíli rozkoukávání a osmělování mezi novými lidmi dát s někým do řeči - musel to ale být vždycky jen jednotlivec. U něj jsem totiž stíhala sledovat veškeré jeho verbální i nonverbální chování a reagovat na něj. U více lidí jsem byla ztracená. Ne že bych nebyla vůbec schopná se po čase bavit i s více lidmi najednou - to ano, podmínkou ale bylo to, abych je napřed jednoho po druhém poznala a věděla tak, co od nich můžu očekávat. Ale tady asi nějak zapůsobilo šumavské kouzlo. Kluci se vrátili z lesa se spoustou dříví, pořádně roztopili skomírající ohýnek a zavěsili nad něj kotel se smaženicí. Jen co se zahřál, začal syčet, prskat a nádherně se rozvoněl. Nuuk se z toho mohl pominout a tak jsem ho pro jeho vlastní dobro přikurtovala vodítkem k lavici. Dostalo se mi velké cti - po uvaření mi totiž byla nabídnuta první porce. Neočekávaná teplá večeře mne moc potěšila a tak jsem blekotala slova díků. Přece jen mi to ale nedalo a napůl v žertu jsem se zeptala:"A víte jistě, že ty houby nejsou jedovatý?" "Nevíme, proto ti to dáváme jako první, jsi náš pokusný králík. Chvíli počkáme a když do té doby neumřeš na otravu, dáme si taky." Tenhle druh humoru byl přesně pro mě a protože jsem viděla, že ostatní na mne opravdu čekat nehodlali a s chutí se pustili do jídla, přestala jsem řešit záležitosti, které mi našeptával můj nedůvěrou prosáklý vnitřní hlas a nabrala lžičkou první sousto. Byla to nepředstavitelná lahoda, zapříčiněná prostou kombinací faktu, že jsem houby milovala, dnešních ušlých dvaceti kilometrů s výrazným převýšením a dvacetikilogramovou krosnou, co mi valchovala hřbet a třetího dne na rozdroleném toastovém chlebu s opoceným sýrem.

Po jídle vytáhl Lukáš karty a všichni se přesunuli k volnému stolu, já jsem se naopak vrátila zpět do izolace k ohni a zatoužila být neviditelná. Jasně, že jsem si s nimi chtěla zahrát, ale nevěděla jsem, jestli by to pro ně bylo ok - nevnucovala bych se jim? Přece to, že jsme prohodili pár slov a rozdělili se se mnou o jídlo, ještě neznamenalo, že jsem se k nim mohla automaticky nasáčkovat. Zadumaně jsem hleděla do plamenů, když na mne Anička od stolu pobaveně houkla."Hraješ Bang, Sylvo?" Pootočila jsem hlavu a nejistě přikývla. "Tak pojď za náma, ne?" Hráli jsme několik kol hry, kterou jsem se naučila právě díky své práci v nízkoprahovém klubu a pak i další nesmrtelné karetní klasiky. Kecali jsme o všem a o ničem, jak už to tak chodí mezi lidmi, co se poznávají a usrkávali u toho z flašky vína, kterou Vašek odněkud vykouzlil a dal kolovat. O tom, odkud jsme pocházeli. O tom, co jsem dělali (co je nízkoprahový klub nikdo nevěděl a protože mé nové kámoše téma zaujalo, vyprávěla jsem i další historky z natáčení). O studiu na vysoké, kterému jsme se všichni věnovali (já jsem měla za měsíc nastoupit dálkově do Hradce), o tom, jaké to tam je. Všem bylo v průměru mezi 20-22 lety, nejmladší Kláře teprve 16 a jak jsem správně odhadla nejstaršímu Vaškovi 25. Když přišla řeč na můj věk, schválně jsem je nechala hádat a když okolo stolu zašumělo "19, 20," trošku jsem se tím nějakou dobu narcisticky bavila. Na tohle jsem byla zvyklá a doposud mne neomrzelo vychutnávat si ty překvapené tváře, když jsem pak přiznala barvu.

Už během společné večeře si, Vašku, všimnu, že si mě prohlížíš. Tak nějak zvláštně hezky, hloubavě a s opravdovým zájmem. Tají se mi z toho dech a protože na rozdíl od tebe já už vím, kolik ti je, taky mi to lichotí. Tím spíš, že po čtyřdenním putování a spaní v přírodě, se rozhodně necítím být zrovna atraktivní. Dostává mne taky to, jak se chováš k mému psovi, byla jsem už častokrát svědkem, jak ho hladili různí lidé, ale to, jak k němu přistupuješ ty, mne nutí zhypnotizovaně vás sledovat. Okolí zmizí, vidím jen ten obrázek. Nespěcháš, vychutnáváš si mazlení se zvířetem a díváš se mu přitom do očí. Vůbec tvoje oči jsou ty nejkrásnější, jaké jsem kdy u koho viděla. Ne barvou, nebo tvarem, ale tím, co vyzařují. Máš v nich takovou něhu, až mne to zbavuje veškeré síly. Nehladíš Nuuka jen rukou, ale i svým pohledem. V tom, že tvůj zájem dobře čtu, mne ještě utvrzuješ tím, že se celý večer můžeš přetrhnout, abys mi pomohl s čímkoli zrovna potřebuju. Někam se mi zatoulá Nuukova plastová miska - vrháš se na kolena a nahlížíš pod stoly. Je mi chladno i navzdory blízkosti ohně, rychle vstáváš a přinášíš mi z batohu deku. Pomáháš mi se stavbou stanu, které všichni stavíme až skoro za úplné tmy. To, že i ty jsi mne zaujal, dávám najevo tak, že ti jdu při Bangu neustále po krku, postavy, nepostavy, strategie, nestrategie. A líbí se mi, jak si zachováváš chladnou hlavu a nenecháš se tím rozhodit. Těžko to z toho asi pochopíš, ale chápu to já a to stačí, protože je to na mne i tak velké sousto. Moje radost, když se mi pak povede tě ve hře zničit, je nepopsatelná.

Po Bangu si spolu chvíli povídáme o "mých" problémových dětech a o tvé práci architekta, dozvím se, že studuješ biomedicínskou informatiku, což je obor, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje a vůbec netuším, co si pod tím představit. Pustíš se proto do objasňování. "Chtěl bych třeba jednou stavět inteligentní budovy, víš." "Co jsou inteligentní budovy?" "To je třeba když je nějakej člověk postiženej, má vozík a podobně, tak aby se mu po tý budově dobře pohybovalo."  Pak se do našeho rozhovoru zapojí i ostatní a po další chvíli dojde k oné otázce na můj věk. Podívám se ti, Vašku, do očí a protože jsi se na to zeptal jako první, odpovím směrem k tobě:"Jsem o hodně starší, než jsi ty." Jsi překvapený a zmateně mi odpovíš:"Mně už je ale pětadvacet."  Pousměju se. "No a mě je o šest víc." Vykulení jsou z toho všichni, ale to v tu chvíli neregistruju, spíš v sobě cítím zmatek a divnou úzkost z toho, co tato informace u tebe, Vašku, vyvolá, jsem ale přesvědčená, že je to konečná tvého zájmu o mne. Co bys taky dělal s takovou starou babiznou? Když už nás karty omrzí, většina lidí se odebere ke stanům, aby si v nich upravila ležení na noc a my stejně jako na začátku u ohně na chvíli osamíme. Sedíš na lavici, Vašku, kterou jsme už předtím přisunuli co nejblíž k ohni a já si sednu vedle tebe. Trošku se odsuneš, abych měla pohodlí a mlčky spolu zíráme do plamenů. "Proč jsi tu sama, Sylvo?" Zaskočíš mě otázkou, kterou ani trochu nečekám. Horečnatě uvažuju, jak co nejlépe odpovědět. "Protože mne to baví, je to úžasnej relax, jen se tak toulat po lese, krásně si utřídíš myšlenky, máš čas přemýšlet a tak..." řeknu nakonec, ale víc než kdy jindy cítím, že je to pravda jen zčásti. Zase se tak zvláštně usměješ, Vašku, pusou i očima, aniž bys pozvedl tvář od plamenů. "A jakej jsi měla zatím nejhezčí zážitek?" Ptáš se dál a já cítím, že moje potřeba bránit se, která uvnitř mě nesměle nakoukla po tvé první otázce dveřmi, už stojí dávno za nimi a chce o sobě dát důrazně vědět. Co jsou sakra tohle za otázky? Činí mne zranitelnou pro svůj osobní charakter, kvůli němuž se na ně nedá jednoduše odpovědět a taky proto, že se mne takhle ještě nikdo neptal. Jenže nejhorší na tom celém,Vašku, je, že jsi mne obral o moje zbraně. Tohle je má strategie, když poznám někoho nového - já se s nefalšovaným zájmem ptám na nejrůznější věci, související s prožíváním daného člověka - na jednu stranu mne lidské příběhy opravdu fascinují, ale na druhou tím protistraně v podstatě znemožňuju, aby mohla obrátit svou pozornost na mne. A to mi vyhovuje. "Celá tahle pouť je pro mne velkým zážitkem, uprostřed přírody je mi totiž nejlíp" odpovím tiše a protože při pohledu na tebe překvapeně zjistím, že tě to opravdu zajímá, doplním ještě včerejší zkušenost s nádhernou podívanou ve vlčím výběhu nedaleko Srní.

Okolo jedné v noci se většina z nás jen nerada vydala od ohně do ledové noci, ve které fičel ostrý severák. Oba kluci, Vašek i Lukáš, se rozhodli přespat na lavicích okolo krbu, malou chvíli jsem nad tím taky přemýšlela, ale vzhledem k chrápajícím trampům a představě úzké tvrdé podložky, jsem nakonec taky zamířila vstříc vzdouvajícímu se plachtoví stanu. Noc to byla vskutku krušná. Vyčerpávající jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. V hlavě mi vířila tuna myšlenek, týkajících se Vaška (to se jako zítra rozloučíme a pak už ho nikdy neuvidím?), P. (udělala jsem dobře, že jsem smazala tu smsku, nepřehnala jsem to, neměla bych tomu dát přece jen ještě šanci?) a brutální kosy, kterou jsem klepala jak ratlík, zatímco můj ratlík se solidárně klepal se mnou. Konečně nastalo ráno. Vystrčit nos z prozmrzlého stanu do ještě studenějšího sychravého venkovního prostoru jsem se ale dokopala až poté, co jsem uslyšela z vedlejšího stanu holky, jak se vesele baví. Nedělala jsem si iluze o tom, že probdělá noc mi na kráse nepřidala, což bude na rozdíl od včerejšího šera u ohně teď za denního světla o to víc vidět a v čirém zoufalství jsem si alespoň rozpustila mastné vlasy, než jsem zamířila za ostatními na snídani. Přes noc padla hustá mlha, kvůli které byla viditelnost sotva pár metrů, děkovala jsem tak svému včerejšímu já, že nebylo líné vyfotit rozhlednu. Dneska už by to totiž nešlo. Po jídle jsme složili stany, provlhlé ranní rosou, dali jsme je osušit k ohni, který kluci rozdělali hned po probuzení a pak jsme tak nějak všichni zevlovali. Šlo poznat, že vydat se od útulného ohně do mlhavého vlhkého fujtajblu se nikomu nechtělo. Já už bych třeba i vyšla, ale byla jsem jak přikovaná k tomuto místu a situaci, ze které jsem nevěděla, jak nejlépe odejít. Měla bych někoho z nich požádat o telefonní číslo, abychom se mohli ještě někdy potkat? Nemusela bych přece přímo Vaška, stačilo by kohokoli z party. Všichni se totiž po většinu týdne pohybovali v Praze, i když z ní stejně jako já nepocházeli. Jenže co když odmítnou a budou to brát, že jsem vlezlá? Nejlepší by bylo, kdyby si o to číslo řekl někdo z nich mně, snad bych se nepřipos....a dokázala mu ho dát. Jo jo, tohle by bylo fakticky nejlepší. V podstatě jen kvůli tomu jsem se pořád neměla k odchodu. Konečně partička začala zvedat kotvy - složila proschlé podsady stanů, sklidila zásoby jídla ze stolů a vyhodila odpadky. Jakoby se ale stejně jako já nemohli odhodlat se ode mne odpojit, donekonečna si jeden po druhém hladili Nuuka a pobývali v mé blízkosti. Pak přišla řada na Vaška. Poklekl k Nuukovi vedle mých nohou a já jsem vnímala to napětí, které mezi námi bylo, oba jsme byli znatelně nervózní. Nakonec se mne polohlasem zeptal: "Už se asi nepotkáme někde v terénu, co?" Jeho otázku jsme nepochopila a proto jsem odpověděla, že vzhledem k tomu, že já mířím na jinou stranu Šumavy, než oni, tak bohužel nejspíš ne. "Já jsem ale myslel jako jinde, nevím kde vlastně budeš studovat" doplnil Vašek sotva slyšitelně a já vedle něj dál stála jak tvrdé Y a dělala, že jsem ho neslyšela. Samozřejmě že jsem chápala, na co se ve skutečnosti ptal. Samozřejmě že mi srdce skákalo radostí. Jenže to celé bylo prostě nad moje síly, fakt, že má tenhle pohlednej, o šest let mladší kluk o mne zájem... a ten věkový rozdíl v tom rozhodně nehrál malou roli. Pravda ovšem byla taková, že mne představa sbližování se s jakýmkoli chlapem a z toho vyvstávající možnost, že si zase ublížím natolik děsila, že bych si byla schopná najít jakýkoli důvod na jakémkoli člověku, proč do toho nejít, jen abych to nemusela riskovat. Vašek pochopil, že jiné odpovědi se už nedočká, naposled proto podrbal Nuuka, vstal a dlouze se na mne zadíval tím svým nádherným pohledem. Vydržela jsem jej, aniž bych uhnula očima a uložila jsem si tuhle vzpomínku hluboko do šuplíku na svůj hard disk. Poslední ahoj, měj se, poslední zamávání o pár metrů dál, další poslední od informační cedule a opravdu poslední skoro až od rozcestníku. Už mne tu nic nedrželo. Sbaleno jsem měla dávno, jen ještě zbývalo připevnit pod popruhy batohu karimatku a mohla jsem se vydat taky na cestu.

Ten večer byl kouzelný a snad bylo dobře, že to takhle skončilo, protože tak už nemohlo nic pokazit jeho výjimečnost. Vaškovi jsem mohla být vděčná, dal mi velký dar v podobě naděje, že můžu potkat i někoho jiného, než byl P. a stejně krásně se do něj zbláznit, přemítala jsem cestou. Tohle přesvědčení mi vydrželo zhruba týden. Protože jak už jsem zmiňovala na začátku, byly to strašný kecy...