Spratci

Děti ulice. Smradi, co rostou pro kriminál. Parchanti. Čórky. Socky. Odbornou terminologií: riziková mládež. Moje bývalá klientela.

"To jsou oni, zas budou nějaký problémy" špitají si tlumeně báby v žižkovském pavlačáku při pohledu dolů na hřiště, kde se začínají srocovat partičky místní omladiny. Pořvávají na sebe, nadávají si, pokuřují. Prťata se motají okolo těch starších a "světaznalých" a ti je buď chrání nebo si z nich udělají terč pro pobavení. Výrostci z jednotlivých čtvrtí se sdružují do gangů a možnost v něm být je privilegium. Rádi se navzájem provokují opakovanými vstupy na zakázaná, "výsostná" území toho druhého. To má většinou jediné řešení - obě partaje se střetnou v bitce, která rozhodne o tom, kdo bude mít větší moc a vliv. Rvačku skoro vždycky někdo natáčí na mobil a pak nahraje na sociální sítě. Jednou jsem byla svědkem rozhovoru dvou puberťáků pár dnů právě po jednom takovém souboji, ve kterém asi třináctiletý kluk pyšně líčil kamarádovi, jak s ostatními "konečně vyřídili toho z...a - kámo, ležel na zemi a my jsme ho asi deset minut kopali do hlavy. No a dneska ráno jsem zjistil, že prý skončil na vozíku. Hustý, co?" Je okolo jedné, škola už nejspíš skončila a jestli ne, je to celkem fuk, dost z těchto dětí do ní stejně prakticky nechodí. A když už chodí, moc se tam nenaučí, protože učitelé si s nimi nevědí rady. "Aby taky ne, maj to přece v rodině" houkne ještě jedna z ženských směrem k sousedce a pak se obě zalezou schovat před únorovým chladem dovnitř.

Skoro dva roky jsem pracovala jako streetworkerka ve třech odlišných pražských lokalitách a několik let jako dobrovolnice u různých organizací. Mou cílovou skupinou byla právě ohrožená mládež - děti s kázeňskými problémy, psychiatrickými diagnózami, se sklony k agresi, poflakování a experimentům s návykovými látkami. Děti zanedbávané, týrané, zneužívané, které pak sami inklinovaly k podobnému chování. Navštěvovali jsme je s mými kolegy přímo v jejich přirozeném prostředí - venku v ulicích. Základním poznávacím znamením našich klientů bylo, že chtěli všichni hrozně rychle vyrůst. Být dětmi totiž často neuměli, nedostali šanci se to naučit. Odnesla jsem si z této práce spoustu zážitků a prožila v ní nejrůznější emoce - na škále od nejhlubšího smutku a pocitu bezmoci, přes vztek a odpor, až po totální euforii. Nejvíc srandy bývalo hlavně při několikadenních pobytech v horách, kdy byla šance "ty naše děcka" o trochu líp poznat a pro ně to zase byla příležitost dovolit si být o něco více dětmi. Tam kolikrát nastávaly natolik kuriózní situace, až vám to v kombinaci s totálním fyzickým i psychickým vyčerpáním přivodilo psychedelické záchvaty smíchu. A ještě něco tuhle moji práci provázelo - pocit smyslu.

Věřím, že právě fakt, vidět v tom, co dělám, smysl, je hlavním motivem hodně sociálních pracovníků, kteří pracují s "nezvladatelnými" dětmi v nízkoprahových klubech a terénních programech. Jsou taky často těmi jedinými, za kým se dítě nebojí přijít, když se "stane průser," když doma ho obvykle standardně seřežou a ve škole dostane další poznámku. Málokdy se někdo zajímá o to, proč se dítě chová destruktivně, většinou bývají potírány jenom důsledky. Práce kontaktních pracovníků staví hlavně na principu partnerství. A to může někdy udělat hodně. Dítě, které si nese odmala nálepku jako "ten grázl," a podle toho je tak k němu všude přistupováno, se v nízkoprahových službách často poprvé v životě setkává s odlišným přístupem. Jednoduše řečeno, ty děcka vědí, že i když něco hodně p.....u, tak že stejně můžou v klubu nebo terénu přijít za pracovníkem a promluvit si o tom. Vůbec to ale neznamená, že si můžou dělat, co se jim zlíbí - naopak, tato práce je víc, než o čemkoli jiném, o neustálém nastavování hranic a lpění na jejich dodržování, což bývá pro většinu z těchto dětí velká neznámá. Tento partnerský přístup, kdy se dítě snažíte učit, že je odpovědné za svoje chování a že když se bude k ostatním chovat špatně, těžko může čekat nějakou jinou reakci, je z mého pohledu jiný, než obvyklé autoritativní represivní postupy, které na ně aplikují ve škole a v rodině.

Jasně, že mnohdy to nejde. Milionkrát se nějakému dítěti snažíte pomoct, s trpělivostí a empatií, že by vás měli vysvětit a ono se vám pomilionté vysměje do "ksichtu" nebo vás pošle někam. Jasně, že s vámi častokrát cloumají pocity, že byste tomu "smradovi nejraději jednu natáhli," aby se naučil respektu. Jenže fígl je v tom, že i kdybyste mohli, jemu by to bylo nejspíš jedno, respektive, takový závěr by ho nijak nepřekvapil, protože je na něj zvyklý. Zachování klidu ho z míry vyvede mnohem víc. Statisticky vzato navíc výsledky úsilí pracovníků v nízkoprahových službách nevyznívají nijak optimisticky - klientů, u kterých lze reálně vidět změnu k lepšímu, je jako šafránu. Na jeho osobu totiž stále působí spoustu negativních vlivů. Stává se také, že klient, se kterým společně na něčem pracujete, znenadání zmizí z vašeho zorného pole a vy už o něm třeba nikdy neuslyšíte. To může být dost demotivujicí. Když jsem jako streetworkerka začínala, kolegyně, která mne provázela lokalitou, ve které jsem se měla pohybovat, mi udělila cennou radu. Řekla mi tehdy, ať hlavně nemám přehnaná očekávání a naučím se mít radost i z těch nejmenších úspěchů. Vzala jsem si to k srdci a časem jsem si k tomu ještě doplnila, že i když se to já nikdy nedozvím, tak si něco z mého snažení někdo z nich přece jen do budoucna může odnést a co já můžu vědět, jak ho to pak ve finále ovlivní.

Občas se stane, že se vám povede proniknout opravdu hluboko do klientova světa a pochopíte beze zbytku jeho z normy vybočující chování. Je to určitě výhoda, ale trošku i nevýhoda, nenechat se v případě hodně těžkého osudu nalákat na vějičku přílišné lítosti a pochopení. Právě tohle "pronikání" do cizího mikrosvěta a pomalé budování důvěry, mne na této práci bavilo nejvíc. Ono hledání cest a vyzrávání na ty nejvyčůranější formy pokusů, kterými si mne děti testovaly. Vlastně pro mne teprve poté přicházela na řadu ta opravdová práce, která pro mne měla to největší opodstatnění. Když mi nějaké dítě důvěřovalo, mohla jsem ho pak pozitivně více ovlivnit. Nebo mít možnost pokusit se zamezit nějakému průšvihu, jako byl třeba útěk z domova, nechráněný sex (nebo jakýkoli sex u dětí pod 15 let), kriminální čin, případně možnost pomoci někomu s hodně závažnou věcí, jakou bylo znásilnění nebo nějaká forma domácího násilí. Jednou jsme takhle s kolegou například "podchytili" případ chlapce, na kterého otec, když se mu zdálo, že neposlouchá, poštvával jejich bojového psa.

Proto se mi pokaždé, když slyším rozhovor s panem Ringo Čechem nebo někým podobným na téma "vyžíračských a tunelářských" neziskovek, zvedá tlak. Souhlasím s tím, že některé neziskovky postrádají smysl a naopak mi přijde, že jen zbytečně budí kontroverzi a jejich činnost je k ničemu (navíc je tahle (ne)činnost financována ze státní kasy), ale házet všechny do jednoho pytle? Co by se například stalo, kdyby se těmto dětem nevěnoval vůbec nikdo, žádné nízkoprahy (neziskovky) by neexistovaly a oni by tak neměly po škole možnost zajít za často jediným dospělým, se kterým jsou ochotni mluvit narovinu a on tak může ovlivnit důležité věci? A který pak za to dostane plat, co pobírají prodavači v Albertu. Nakolik by se zvýšila třeba kriminalita mladistvých a podobné "drobnosti?" Bylo by fajn si taková fakta uvědomit, než si někde začnu hrát na odborníka. No jo, když ono ale ty populistické řeči znějí tak úderně a dobře se na ně chytají voliči...