Kterak mi příroda ukázala, kdo je tady pánem

Minulý červenec jsem si sbalila do krosny svých pět švestek, mezi nimiž mělo být vše potřebné pro přežití deseti dnů v divočině a večer ještě naposled zkontrolovala naplánovaný itinerář v mé v pořadí druhé šumavské poutě.

Trase byla následující: Praha - Horažďovice vlakem a odsud pěšmo Rabí - Velhartice - Čachrov - Kochánov - Hartmanice - Rejštejn - Povydří - Modrava - Poledník - Hůrka - Železná Ruda. Pečlivě jsem si podle mapy na internetu vypsala každičký rozcestník, přes který půjdu a směr, do kterého z něj odbočit, protože mapu ani chytrý telefon jsem nevlastnila. Rozverně a sebejistě jsem prohlašovala, že mapa je pro pitomce nebo pro ty, kdo se podle ní dovedou orientovat. Já jsem podle svého mínění nepatřila ani k jedné skupině. Předešlé léto se mi tenhle systém osvědčil, jelikož z hor jsme se vrátili v pořádku já i zmuchlaný itinerář - ten pak putoval hned do koše, ale mně moje přesvědčení, že dokážu, cokoli si zamanu, vydrželo. Ráno jsem na sebe hodila kraťasy, tílko a sandály, připnula psa, který nejevil vůbec žádné nadšení, když mu došlo, že tohle nebude klasická obyčejná procházka, na vodítko a vydala se na Smícháč. Krátce po deváté jsme odjeli vlakem do Horažďovic.

Až do Rejštejna šlo všechno hladce. Klíšťata se mi vyhýbala uctivým obloukem a počasí mi přálo, takže jsem stan z batohu prozatím nevytáhla ani jednou a užívala si usínání pod hvězdnou oblohou. Sice jsem hned druhý den zabloudila, když jsem v Rabí přehlédla žlutou značku, na kterou jsem měla odbočit doprava a zašla si kvůli tomu asi pět kilometrů, ale dobří lidé, vybavení špičkovou mobilní technikou, mi pomohli s návratem na tu správnou cestu. V Rejštejně jsem se vykoupala v ledové a průzračně čisté Otavě a pak natáhla rozbolavělé tělo na karimatku pod polední slunce. Okolo jedné jsem se vydala dál. Červená trasa mne vedla po frekventované silnici podél řeky, ve které se postupně víc a víc objevovaly velké ohlazené balvany, tolik typické pro Povydří, ke kterému jsem se přibližovala, až k rozcestníku s ukazateli na Modravu, na který jsem se měla napojit. Ještě předtím jsem ale hodila krosnu do křoví a obtěžkána jen psem, foťákem, mobilem a peněženkou s doklady, vyběhla nahoru lesem prozkoumat pozůstatky jedné z mnoha šumavských zaniklých vsí. První z vytipovaných lokalit - Wunderbach, jsem v bujném lesním porostu neobjevila ani cestou tam, ani cestou nazpět, ale Paště mi to vynahradily. Z Předních, Protředních a Zadních Paští se dochovaly rozsáhlé zbytky obvodových zdí, které rok co rok trpělivě pohlcoval bujný porost a sem tam jste mohli v roští zahlédnout oprýskaný úlomek keramiky nebo plechového hrnku, patřícího původním obyvatelům. Jak to tu kdysi vypadalo, jsem zjistila z informační tabule. Sedla jsem si pak chvíli na mez kousek od ní a vstřebávala zdejší genius loci spolu s absolutním tichem, jež tu panovalo. Nepohnul se ani lísteček, nezpívali ptáci, za celou hodinku, kterou jsem tam strávila, tudy neprošel ani živáček. Paště jakoby zamrzly v čase, kdy v nich byl život násilně přerván sudetským odsunem. Netrvalo dlouho a to mrtvolné, nepřirozené ticho mi začalo vadit a pocit klidu a míru vystřídal až paranoidní dojem, že mne někdo nebo něco pozoruje. Rychle jsem proto hvízdla na psa, který v poklidu očichával nedaleký pařez a vrátili jsme se dolů.

Za slabou půlhodinku jsem dorazila k Čeňkově pile, unikátnímu vodnímu dílu, což taky dokazovaly tlupy turistů, neúnavně fotící selfíčka. V blízkosti pily se nacházelo několik chat a jelikož se všechny zdály obydlené, zavrhla jsem myšlenku najít si tu někde dnešní nocležiště a rozhodla se hledat méně osídlené území. Moc času mi na to ale nezbývalo - bylo totiž už před šestou a já měla za dnešek v nohách přes dvacet kilometrů, což bylo v kombinaci s letním vedrem a těžkým batohem, víc než postačující k tomu, abych toho měla dost. Vplula jsem oficiálně na sedmikilometrovou NS Povydří a podle pokynů na info tabuli u vstupu zajistila psa vodítkem. Nevěděla jsem, jak těch následujících sedm kilometrů  vypadá a jestli se mi povede najít někde vhodné místo na přespání, ale únava a nádherná příroda všude okolo způsobily, že jsem si s tím hlavu moc nelámala. Na začátku stezky jsem ještě sem tam potkávala skupinky návštěvníků, vracejících se z procházky, ale čím hlouběji jsem do parku pronikala, tím kolemjdoucí řídli. Pak už jsem Povydřím procházela zcela osamoceně. Slunce nad mou hlavou mířilo pomalu, ale neúprosně k obzoru, což v kombinaci s vysokými a zarostlými neprostupnými svahy po mé levé ruce a chladné říčce zprava brzy způsobilo, že jsem se roztřásla zimou. Nahodila jsem bundu a nutila vyčerpané končetiny ke stále rychlejší chůzi. Nepatrný vykřičník, co mi naskočil někde vzadu v mysli, jakmile jsem do Povydří vstoupila, získával s každým dalším ušlým krokem výraznější obrysy a někdy okolo půl 8., při jedné z kraťoučkých přestávek, kdy jsem si sedla na balvan dole u řeky, mi začalo docházet, že vydat se sem takhle navečer a notně znavená, nebyl dobrý nápad. Bez mapy jsem netušila, jak se odsud dostat ani jak vypadá terén přede mnou, zato jsem věděla, že by bylo fajn to rychle rozklíčovat, jelikož do dvou hodin bude tma.

O necelou hodinku později jsem dorazila k Turnerově chatě. Představa pohodlného noclehu se sprchou uvnitř a teplou večeří k tomu vypadala skvostně, mně ale v peněžence zbývala poslední dvoustovka a to jsem momentálně byla teprve sotva uprostřed vytyčené trasy. Jízdenku na vlak jsem měla koupenou až ze Železné Rudy a tak mi moc variant, jak tohle vyřešit, nezbývalo. Musela jsem se prostě držet plánu, který s nocováním za chechtáky někde pod střechou nepočítal. Shodila jsem ze zad batoh a prostudovala na rozcestníku možnosti, co se mi nabízely. Červená, vedoucí dál Povydřím, měla ještě skoro čtyři kilometry, obdobnou délku bych musela ujít, kdybych se rozhodla vrátit zpátky k Čeňkově pile. Nalevo vedla do kopce žlutá turistická trasa do místa zvaného Zhůří, o němž jsem předpokládala, že je vesnice a fakt, že měřila jen dva kilometry a šla do strmého kopce ven z Povydří, rozhodl a já jsem zvolila ji. Tam nahoře u vsi bude určitě nějaká mez, nebo pole, kde budu moct složit hlavu. S vypětím posledních sil, poháněna zvyšující se úzkostí ze stále víc potemňujícího nebe, jsem se drápala do prudkého kopce. Když jsem se konečně vymotala z hustého lesa na širokou paseku s posedem a hájenkou, bylo devět hodin večer. Ač utrmácená a vystrašená, na vteřinu jsem se tu zastavila a pokochala se úžasným výhledem na okolní vrcholky. Poprvé jsem tady zalitovala, že nemám klasický foťák, ale jen tu starou flexaretu, na kterou jde fotit pouze černobíle, přede mnou se totiž rozprostírala opravdu překrásná scenérie. Nebe bylo úplně rudé, nikdy jsem takovou sytou červeň ještě neviděla a nalevo ode mne se na něm vyrýsovala ukázková duha. Kapacitu na to, přemýšlet, co právě tahle krvavá barvička z hlediska počasí symbolizuje, už jsem neměla. Nebylo času nazbyt, šla jsem dál a brzy jsem se dostala k asfaltové silnici. Krom ní tu ale nic jiného nebylo, jen všudypřítomné jehličnaté lesy, po nějaké vísce ani památky. Už mi nezbývaly síly na další cestu, navíc už se skoro úplně setmělo, rozhodla jsem se tedy utábořit nalevo od silnice na promáčené mezi. Vybrala jsem si místo pod rozkošatělým stromem, který tvořil přirozený úkryt před možným odhalením nějakým cestujícím ze silnice, spěšně zhltla kousek chleba se sýrem a vlezla si do spacáku. Stan jsem nestavěla, nechtěla jsem tady na té opuštěné pláni poutat pozornost. Bylo mi jasné, že se moc nevyspím, ale předpokládala jsem, že noc tu přečkám bez úhony.

Najednou na mou tvář dopadla první kapka. A pak další. A další. Vystřelila jsem ze spacáku, zapnula čelovku a začala stavět stan. Situaci mi komplikovala auta, která sem tam po silnici projížděla a kvůli nimž jsem baterku zhasínala. Pak temnou oblohu ozářil blesk, následovaný mohutným zahřměním a déšť značně zesílil. Teď už jsem se vyděsila doopravdy - v tisících metrech na široké planině bez možnosti se kamkoli schovat, jsem pro přicházející bouřku byla ideální cíl. Okamžitě jsem si vzpomněla na článek o turistovi, jehož zabil blesk v Tatrách, který jsem četla těsně před odjezdem a který v závěru obsahoval i doporučení, co dělat, když vás chytne bouřka ve volné přírodě. Před očima mi vytanulo první doporučení: "slezte do údolí a vyhledejte vhodný úkryt". Ani jedno jsem teď udělat nemohla. Lézt někam dolů lesem za úplné tmy zavánělo pořádným průšvihem a ukrýt se nebylo kam. Stavět stan a schovávat se do něj bylo taky nebezpečné, takže jsem zanechala zbytečného úsilí, rychle srolovala spacák, uložila jej pod krosnu, přehodila přes ni pláštěnku a druhou pak přes sebe. Do ruky jsem vzala kudlu, mobil a čelovku, psa, který už byl za tu chvíli mokrý jak myš, připla na vodítko a klopýtala hledat nějaké místo, kde bych nebyla tak na ráně. Zvednul se prudký vítr, který mi odfoukával pláštěnku z těla, takže jsem byla zanedlouho úplně promáčená a zmrzlá na kost. Přišli jsme k silnici a bouřka se mezitím dostala přímo nad nás. Mezi plání a asfaltkou byl vyhloubený příkop pro odtok vody a protože nic lepšího na obzoru nebylo, dřepla jsem si do něj a co nejvíc se snížila, že jsem byla takřka ve stejné úrovni jako okolní terén. Pak jsem si uvědomila, že svírám v ruce kovový nůž a že vodítko mého psa má kovové cvočky, oboje jsem proto odhodila co nejdál od nás a zaujala zase pozici, doporučovanou v tom článku jako nejméně rizikovou, když nad vámi zuří bouřka - v dřepu na špičkách, abych se dotýkala země co nejmenší plochou svého těla. Běžela minuta za minutou a bouřka neustávala. S každým dalším elektrickým výbojem nade mnou jsem se mimoděk víc přikrčila a polomrtvá strachy očekávala rozhodující ránu. Od dřepění mě bolely nohy, ale držela jsem se této pozice jak tonoucí posledního stébla, byla jsem si jistá, že je to to poslední, co mě dělí od sežehnutí z nebe. Polohu jsem změnila jen tehdy, když jsem v dálce za zatáčkou zahlédla reflektory auta, hrůza z toho, kdo by v něm mohl jet a co by mi mohl na tomto opuštěném místě, kde bych se nedovolala pomoci, udělat, mne děsil snad ještě víc, než probíhající bouřka. To jsem se pokaždé v příkopu natáhla do lehu a třesoucího se psa strhla k sobě. Vzhledem k šutrům, co v něm byly a které jsem v té tmě a hustém dešti nemohla vidět, to byla pokaždé dost bolestivá záležitost. Bouřka se nad námi pořád točila a když už se mi zdálo, že konečně odchází a já zadoufala, že se budeme moct vrátit k mým věcem a postavit stan, s posměšným úšklebkem se mi zase vrátila nad hlavu. Přišlo mi, že už jsem tam takhle dřepěla několik hodin, s nulovou vyhlídkou na zlepšení a zoufalstvím a strachem jsem se rozbrečela. Netušila jsem, kolik je hodin, kolik času ještě musím vydržet, než se rozední, mobil jsem totiž nakonec taky dala pryč. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli nemůže přitáhnout blesk a tak jsem jej uschovala do koruny stromu, který stál opodál.

Konečně se bouřka začala skutečně vzdalovat, setrvala jsem ale na místě ještě nějakou dobu, než jsem si byla jistá, že je daleko opravdu dostatečně, teprve pak jsem se vydala na zpáteční cestu. Kudlu i obojek, které jsem odhodila, jsem našla skoro okamžitě, mobil ale v koruně stromu nebyl - prudký déšť ho shodil někam do vysoké trávy a nebyla šance ho v té tmě najít, nechala jsem ho proto jeho osudu až do rozednění. Když jsem dorazila ke svému ležení, zjistila jsem, že mi vítr strhnul z krosny pláštěnku a déšť promáčel všechno vevnitř, nemohla jsem se tedy převléct do suchého. Nadávala jsem jak ještě nikdy v životě. Jediný spacák a stan, ukryté pod krosnou, zůstaly jen mírně navlhlé - stan jsem tedy co nejrychleji postavila, vysvlékla se z mokrých svršků, vlezla dovnitř za psem, který se do stanu dobýval od doby, co jsem ho začala stavět a zachumlala se do spacáku. Mé utrpení ale ještě zdaleka neskončilo. Blesky nade mnou sice už oblohu nekřižovaly, pořád ale hustě pršelo a spolu s postupující nocí nabýval na intenzitě vítr. Drkotala jsem zuby ve vlhkém spacáku a marně se snažila zahřát - nebylo jak. Náhle se mi jeden prudký poryv větru opřel do plachtoví stanu a nemilosrdně vyrval boční stanové kolíky. Kvůli této ztrátě stability začalo do stanu ze stran zatékat a i když jsem se vměstnala co nejvíc do rohu, promáčení spacáku jsem nezabránila. Tohle trápéníčko větru ale nestačilo, hodlal mne zkoušet dál. Foukal do mého polorozpadlého příbytku ze všech sil a já jen čekala, kdy se mu povede mne společně se stanem a psem zvednout do vzduchu. Nakonec jsem, abych alespoň trochu pomohla utržet stabilitu stanu, zaujala polohu vsedě uprostřed a rukama se opírala do jeho boků, abych napnutím a podporou plachet zmírnila dopady vichru a dešťových kapek. Kousek ode mne se ozvalo táhlé zahoukání, které by mne, kdybych už nevěděla, od čeho pochází, pěkně vyděsilo. Pes se vztyčil do pozoru a vytřeštěně hleděl do plachet po směru zvuku. Jelen vedle stanu mne už po to všem rozhodit nedokázal. Ještě dvakrát si pro formu zahoukal a pak jsem uslyšela dusot kopyt, jak odbíhal pryč.

Konečně začalo skrze plachty prosvítat světlo. Pořád ale dost pršelo a vlhký spacák bylo to jediné, co dělilo mou nahou kůži od drsné sychravé reality, takže mi ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se odhodlala opustit jej i stan. Venku jsem se s odporem nasoukala do mokrého oblečení a sbalila věci. Jen promáčené pohory jsem vyměnila za sandály. Už tak velmi těžký batoh vinou deště ztěžknul ještě víc a já měla co dělat, abych si ho vůbec vyhodila na záda. Přemýšlela jsem, co dělat, jestli i přes tuhle hroznou noc pokračovat dál v pouti, nebo se na to vykašlat, pokusit se najít mobil a zavolat někomu, aby pro mne přijel a odvezl mne domů. Mobil jsem nakonec našla v mokré trávě, jako všechno ostatní i on byl ukázkově promočený, nechala jsem ho proto vypnutý a jen si ho schovala do kapsy. Cestou dolů po žluté lesem, po které jsme se včera večer škrábali nahoru, mne moje váhání, zda zůstat, nebo to vzdát, opustilo. Těžký batoh a kluzký povrch pod sandály způsobily, že mi skoro každý krok podkluzoval a sandálové popruhy mi rozedíraly chodidla do krve. Když jsem dorazila k Turnerově chatě, věděla jsem, že se musím vrátit domů. Neměla jsem si kde usušit všechny své věci a neměla jsem ani peníze na zpáteční cestu, takže pro mne kvůli mé hlouposti bude muset někdo z blízkých jet stovky kilometrů. Vyšla jsem na terasu chaty, abych zjistila, jestli už mají otevřeno, ale asi mne viděli zdálky, protože se prakticky okamžitě otevřely vstupní dveře a jakýsi mladý kluk mne zval dál. Přemlouvat mne nemusel. "Díky moc, víte, já jsem strávila celou noc venku..." hlesla jsem na vysvětlenou, proč vypadám, jak vypadám a kluk dramaticky zalomil rukama. "A to jste ještě naživu, slečno?" Mdle jsem se na něj usmála a požádala ho, jestli by mi neudělal čaj. Chlapec odběhl kamsi dozadu a nejspíš informoval o mém příchodu a osudu ostatní osazenstvo, protože si mne postupně přišlo prohlédnout několik dalších lidí, mezi nimi i majitel. "Proč jste nepřenocovala tady, proboha?" Ťukal si na čelo a tak jsem mu vysvětlila svou finanční situaci. "Ale to bychom se nějak domluvili, to jste měla i tak přijít" doplnil ještě a než jsem se stihla začít proklínat, zaslechla jsem z jeho úst něco o placení v naturáliích a v tu ránu jsem svého rozhodnutí litovat přestala. "Nachystejte si všechno, co potřebujete usušit, já tady mám velkou sušičku, tak vám to tam hodím" řekl mi ještě, pak se někam vzdálil a vrátil se s velkým prádelním košem. S pochybnostmi jsem zapnula telefon. K mému údivu fungoval normálně a bez reptání vytočil číslo mého kamaráda do deště Pavla. Vzal to hned, ale na chatě byl mizerný signál, tak jsem se s ním na ničem nedomluvila. Zkusila jsem proto smsky, ve kterých jsem ho stručně spravila o tom, co se mi přihodilo, že se potřebuju vrátit do Prahy a nemám za co. Nijak neprojevil nadšení, že by pro mne měl jet až k Sušici autem, ale místo toho ho napadlo něco jiného. Koupí mi prý sms jízdenku na autobus Sušice - Praha a pošle mi její kód. Peníze, které mi zbývaly, by mi na to, abych se dostala z místa, kde jsem byla, do ani ne dvacet kilometrů vzdálené Sušice, měly stačit. Naťukala jsem co nejvíce vděčnou souhlasnou smsku a Pavel mi pak ještě poslal spolu s kódem i časy spojů. Uprostřed vyřizování mi přistál na stole kouřící šálek čaje. Hoch mi jej naservíroval spolu s povzbudivými zkazkami o tom, kterak tu v lese před pár týdny roztrhal jelen člověka (že by ten, co mi v noci houkal u stanu? Pomyslela jsem si nevzrušeně), že tu všude kolem žijí nebezpeční bezdomovci a že by se on za nic na světě v okolí po setmění nepotuloval. Do chaty dorazil náklaďák zásobování a když jsem majitele informovala o svých dalších krocích a že se potřebuju co nejdříve dostat na autobusovou zastávku k Čeňkově pile, zajistil mi u nich odvoz. Rozloučili jsme se velmi sentimentálně a já jim moc děkovala za pomoc. Když jsem se přes rameno ohlédla z kabiny auta, uviděla jsem je oba, jak stojí na zápraží a koukají mým směrem. Kluk pořád ještě nevěřícně vrtěl hlavou. Dodávka, ve které krom mne a psa byli dva mladí chlapi, se rozjela. "Tak jsem slyšel, že vy jste prý pořádný dobrodruh, co?" Nakousnul řidič bez okolků konverzaci tím, že šel rovnou k věci. "No jo, překvapila mne bouřka..." pokrčila jsem rameny. "A to jste si včera jako vyrazila odněkud na výlet?" "Ne, ne, už jsem na cestě pět dní, ušla jsem skoro sto kiláků" vysvětlila jsem se špetkou hrdosti, víc jsem si vzhledem ke svému zuboženému stavu nemohla dovolit. Řidič se na chvíli odmlčel a bylo vidět, že opravdu hodně přemýšlí. " No ty vole" řekl potom, "tak to jste něco jak ten Zibura, co?"

Tenhle příšerný zážitek, který díkybohu neměl žádné fatální následky (kupodivu jsem ho ani neodstonala), měl jedno velké pozitivum. Poučila jsem se z toho, jak bezbranný je člověk oproti moci přírody a jak nedostatečná byla moje výbava. Když jsem se vracela domů do Prahy, byla jsem stoprocentně přesvědčená, že nic podobného už v životě nepodniknu. Oklepala jsem se z toho ale během pár dnů, nakonec se rozhodla na Šumavu vrátit a dokončit, co jsem si předsevzala. Tentokrát už ale s pořádnou mapou a více penězi v kapse pro případ krizového scénáře.