Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Nejlepší způsob, jak poznat sousedy, je s holou p.....

Když jsem se loni vrátila po bouřkové hororové noci ze Šumavy, byla jsem v dost zuboženém stavu. Zvalchovaný hřbet z krosny, bolavá lýtka z ušlých kilometrů, do krve rozedraná chodidla z mokrých sandálů, tělo poseté štípanci.

A hlavně psychické vyčerpání z toho, co jsem přežila a že jsem přežila. Tohle všechno způsobilo, že jsem byla následující den po svém návratu domů, když jsem se okolo poledního přinutila vyhrabat z postele, ukázkově mimo. Víte, jsem ve své podstatě velmi plachý a stydlivý člověk, byť to tak nemusí na první dobrou vypadat. Proto je mi taky nejlíp v lese, ve kterém můžu na moment zapomenout na svou hypersenzitivní pološílenou osobnost a vystoupit ze všech svých sociálních rolí, protože několik dnů kamarádím jen se psem, jeleny, srnkami, zajíci a veverkami. A těm je tohle všechno buřt.

Bylo začátkem července a Prahu sužovala obrovská vedra. Vstala jsem a v pyžamu se odbelhala do koupelny vyčistit si zuby. Pak jsem se vrátila a nachystala si snídani. Míchaná vajíčka se šunkou, zaprášená pažitkou a k tomu pořádný krajíc chleba s máslem. Musela jsem doplnit energii a po pěti dnech v divočině na rozdroleném toastovém chlebu a opoceném salámu to byla mana nebeská. Pak jsem na sebe hodila nějaké oblečení na ven a vyrazila vyvenčit psisko, které se mělo čile k světu a na veškeré útrapy předešlé horské noci už viditelně dávno zapomnělo. Až po návrat zpět domů z procházky probíhalo všechno stereotypně. Sotva jsem za sebou zabouchla vstupní dveře, praštil mne do nosu smrad, vycházející z koše, ve kterém zcela evidentně něco vesele uhnívalo. Cítila jsem to už včera, ale to mne takové maličkosti pranic nevzrušovaly a jediné, co jsem svedla, bylo dát si rychlou sprchu a svalit se do postele. No dobře, ještě u toho taky chrochtat blahem. Chtěla jsem tašku s odpadky vzít už cestou ven na procházku, ale taktak jsem doma nezapomněla psa nebo vodítko, takže jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že odpadky prozatím vystrčím ven na chodbu a vynesu je pak při druhém pravidelném psím venčení. Jelikož už bylo kolem jedné odpoledne, slunce žhnulo na plné perdy a v panelákové garsonce stoupala teplota k neúnosným výšinám. Otevřela jsem proto okno dokořán a shodila ze sebe kalhoty. U trika do pasu s krátkým rukávem jsem se zcela nelogicky zarazila a ponechala si ho oblečené. Doteď netuším proč, když je mi vedro, běhám klidně po bytě nahulatá, mého psa to nijak nepohoršuje - opakovaně jsem se o tom u něj zdvořilostně ujišťovala. Pak jsem otevřela dvířka od kuchyňské linky, za kterými se ukrýval smrdutý obsah koše, vytáhla ho ven a tak jak jsem byla, čili polonahá, se ho vydala vystrčit na chodbu.

Vše ostatní bylo dílem vteřiny. Opět zcela proti mým obyčejným zvyklostem, jsem do chodby vystoupila oběma chodidly - normálně totiž zůstávám jednou nohou v bytě, aby se mi nemohly zabouchnout dveře, nebo si pro sichr beru do dlaně klíče. A hlavně vycházím z bytu VŽDY oblečená. Ani jedno z jistících opatření teď vinou únavy neproběhlo. Průvan z otevřeného okna trpělivě počkal, až budu z bytu venku, pak mohutně zadul a se škodolibým uchechtnutím přirazil dveře za mým holým zadkem. Udělala jsem bleskurychlou otočku a nevěřícně zírala na nepřístupný vchod do mého bytu. Jedna z prvních myšlenek, která mi prolétla hlavou, byla, že tohle bude fakt zábavná historka, až ji jednou budu někomu vyprávět. Pak začalo přituhovat a v řádu několika okamžiků se u mne dostavil klasický model podle americké psycholožky Kübler-Rossové, která vydefinovala pět fází smutku jako reakci člověka na nemoc, smrt či ztrátu. V mém případě se jednalo o velice reálně hrozící ztrátu důstojnosti, protože mi vnitřní hlas našeptával, že z tohohle se sama nevyvlíknu a že se o f(akt) své polonahoty budu dřív nebo později muset s někým bratrsky podělit. Tohle snad nemůže být pravda! Vykřikl mi v mysli vyšokovaný hlásek vycházející z fáze popírání. To se neděje a pokud jo, tak se to určitě neděje mně! Vždyť jsem šla jenom vynést koš, určitě ještě stojím napůl v bytě, nebo svírám v ruce klíče, tohle všechno je jenom blbý vtip. To si ze mne snad děláš p...l, osude, to jako myslíš vážně? Málem mne zabiješ při pitomé túře a teď ještě tohle? Proč já? Co jsem komu sakra udělala, že se mi tohle stalo?!!! Popírání přešlo plynule do vzteku a ten pak do smlouvání. Bože, prosím, fakt moc prosím, dostaň mě z toho ven, já vím, že je to pokrytecký, prosit tě o to, když v tebe vlastně ani nevěřím, ale fakt tě strašně moc prosím, udělám na oplátku, co jen budeš chtít... Následovala fáze deprese. Jsem v háji, nikdo mi nepomůže, všichni z baráku mě tady takhle uviděj, ježíši, to bude trapas, já to nepřežiju, budu se muset odstěhovat, ach bože, já se nechci stěhovat, miluju to tady, jak jen můžu být takovej idiot, tohle fakt není normální, to se může stát jenom takovýmu hňupovi jako jsem já, proboha, proč se mi dějou takový věci... Opakovaně a dlouho jsem zírala na všechny tři zavřené dveře, nacházející se v mém zorném poli. K těm za mnou jsem se znovu a znovu otáčela, abych se znovu a znovu zklamaně přesvědčila o tom, že jsou opravdu beznadějně uzavřené, ty další dvoje patřily sousedním bytům. Přišlo mi, že už jsem tam takhle stála věčnost a konečně mi docvaklo, že to za mne nikdo jiný nevyřeší a už vůbec ne tak, aby tím neutrpěla moje čest. Přijala jsem celou situaci jako nezpochybnitelnou realitu, se kterou nic nenadělám a už s celkem chladnou hlavou začla vyhodnocovat svoje možnosti - dostala jsem se do poslední fáze smíření. Na zemi pode mnou byla rohožka, na které jsem teď stála bosýma nohama a já jsem při pohledu na ni zvážila variantu číslo jedna. Tou bylo "obalit se" do ní a jak nejrychleji to půjde vyběhnout ven, vyhnout se ideálně všem lidem, co bych měla potkat strategickou schovkou mezi stromy a doběhnout přes les ke kamarádovi, co bydlel přes kopec. Jednak by mi půjčil ošacení a druhak měl náhradní klíče od mého bytu. Jenže to mělo několik zásadních háčků. Rohožka nebyla dost velká na to, abych se jí zakryla dokola, mohla bych ji jedině nést střídavě před sebou či za sebou a pyšně ukazovat buď předek nebo zadek. Dalším zádrhelem pak bylo, že většina cesty sice vedla lesem, ale část z ní po silnici a i kdybych měla sakra kliku a nenarazila cestou na moc lidí, nemohla jsem vědět, jestli bude kamarád doma, nebo ne. A představa, jak po absolvování oné strastiplné poutě stanu před jeho bytem, svírajíc křečovitě rohožku za pohoršeného a voyerského pohledu kolemjdoucích, co budou zvažovat, zda na mne zavolat policii pro narušování veřejného pořádku, s kapičkou poslední naděje stisknu několikrát zvonek, abych zjistila, že moje úsilí bylo marné a já teď místo před svým bytem, kde mne mohla vidět jen hrstka osob, stojím venku na sídlišti před vysokánským panelákem, bez možnosti dostat se zpátky, byla natolik děsivá, že jsem ji okamžitě po přezkoumání zavrhla. Zbývala druhá možnost, víc jsem jich nevymyslela, ať jsem si lámala hlavu sebevíc. Musela jsem zazvonit na sousedy a poprosit je o pomoc. Protože jsem věděla, že hned ve vedlejším bytě žije rodinka s dvěma téměř dospělými dětmi, zvolila jsem ke zmáčknutí jejich zvonek. Buďte doma, buďte doma, proboha vás prosím, buďte doma...

Byli. Štěstí mi maličko přálo, protože dveře otevřela mladá blonďatá slečna, kterou jsem občas potkávala na schodech, mohlo jí být okolo 18-ti let. Červená až na půlkách, což by jasně viděla, kdybych k ní byla otočená zády, jsem nervózně a vehementně, leč úplně zbytečně stahovala kraťoučké tričko co nejníže a vykoktala: "Dobrý den, víte, mně se stala taková kuriózní věc..." Dívčin nedůvěřivý a lehce šokovaný výraz se změnil, na moment zčervenala víc jak já a pak k mé úlevě pootevřela dveře o trochu víc a pozvala mne dovnitř. Když za mnou dveře zabouchla, zjistila jsem, že mého ponížení ještě nebylo dost, protože jsem se střetla s vytřeštěným pohledem obřího, nejmíň stokilového puberťáka, který mne upřeně sledoval z kuchyně. Ruka mu komicky zamrzla položená na noži, s nímž cosi krájel, ale důsledkem mého grandiózního vstupu už pohyb nestihl dokončit. "To nic, to je můj brácha, pojď ke mně do pokoje" pobídla mne slečna a můj holý zadek tam vplul rychleji, jak lasička. "Jak se ti to, proboha, povedlo? Jo a já jsem Aneta, mimochodem." "Sylva, těší mě, i když víc by mě těšilo za jiných okolností..." Aneta se zasmála a pak po mé prosbě o půjčce nějakých kalhot zalovila ve skříni. Po chvilce se vytasila s volnými kraťasy - nasoukala jsem se do nich a půjčila si od ní ještě telefon, abych zjistila, jestli si můžu rovnou zaběhnout i pro náhradní klíče. Číslo kamaráda Pavla jsem naštěstí znala zpaměti. O necelou hodinu později už jsem seděla zpátky ve svém bytě a přemítala, jestli se mi to celé jen nezdálo. Pobavené pohledy všech členů čtyřčlenné rodiny sousedů, co mne provázely několik následujících dní, mne ale pokaždé vrátily nazpět do reality. Ne, nezdálo.

Řekla bych, že moje příhoda patří k těm zážitkům, o kterých člověk někde čte, nebo se doslechne, že se někomu stala a je přesvědčený, že jemu by se něco takového NIKDY stát nemohlo, protože přece není pablb. Hm. Každopádně v mém prvotním odhadu, který mne napadl bezprostředně po zabouchnutí dveří - totiž, že se tahle historka bude líbit, až ji budu později dávat k dobru, jsem se opravdu nemýlila.

Tak ať se líbí i vám :-)

 

 

 

Autor: Sylva Řiháková | sobota 21.4.2018 19:49 | karma článku: 28,83 | přečteno: 1416x
  • Další články autora

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

28.2.2024 v 16:18 | Karma: 36,00 | Přečteno: 3126x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.

28.2.2024 v 14:05 | Karma: 36,30 | Přečteno: 4706x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.

14.7.2023 v 16:57 | Karma: 32,81 | Přečteno: 984x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Andrej Babiš se klidně může stát prezidentem České republiky

Stačí k tomu pouhá skutečnost, aby se potencionální voliči Petra Pavla nechali ukonejšit průzkumy, které vykřikují do světa, že to má generál ve výslužbě v podstatě v kapse.

23.1.2023 v 15:42 | Karma: 22,95 | Přečteno: 628x | Diskuse| Politika

Sylva Řiháková

Přechod Malé Fatry

Hřebenovka Malé Fatry vede sympaticky přes nejvyšší a nejlíbivější vrcholy, lákající na dechberoucí výhledy na fatranské i tatranské hory. Trasa, kterou jsem si zvolila já, měla zhruba 40 km s převýšením okolo 3 000 m.

29.8.2022 v 16:05 | Karma: 25,06 | Přečteno: 747x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Jak jsem byla před svátky vyvedena z omylu, že mám doma poslušného psa

Shiba - inu, japonský národní poklad. O tom, jak se žije s tímto specifickým plemenem už jsem se jednou rozepsala. Tenhle blog bude ale o něčem jiném.

15.1.2022 v 18:28 | Karma: 31,28 | Přečteno: 1691x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (závěr)

Pokoj v albergue ve Ferreira jsem sdílela se dvěma Španělkami, které jsem svým pozdravem v zatemnělé místnosti vyděsila k smrti, když se kolem deváté vrátily. Absolutně totiž nečekaly, že by jim přibyl ještě jeden spolunocležník.

2.1.2022 v 13:26 | Karma: 24,47 | Přečteno: 790x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (4 - Eric)

Z albergue bylo nutné vypadnout do osmé hodiny, takže jsem vyrážela do ranního chladu ještě za úplné tmy. Ušla jsem ale jen pár desítek metrů na náměstí, kde jsem vplula do jedné z mnoha kaváren na snídani.

28.11.2021 v 16:15 | Karma: 23,14 | Přečteno: 637x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (3)

Měla jsem za sebou polovinu trasy a když jsem si to uvědomila, pocítila jsem lehké bodnutí někde v srdeční oblasti.

22.11.2021 v 13:45 | Karma: 21,35 | Přečteno: 710x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (2)

Ty první tři, čtyři dny jsem byla vážně v pokušení se na to vykašlat. Nedostatek spánku a čím dál víc náročnější horský terén plus další laskominy mne přemáhaly a říkala jsem si, proč já vůl pořád podnikám takové věci.

20.11.2021 v 20:02 | Karma: 22,40 | Přečteno: 750x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (1)

Na pouť do Santiaga vyráží ročně statisíce lidí. Absolvovat Camino, (jak se stezkám také říká výrazem přejatým ze španělštiny), můžete po různých trasách, o rozdílné délce i náročnosti, a to buď pěšmo, na koni nebo na kole.

10.11.2021 v 13:44 | Karma: 26,20 | Přečteno: 1147x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Kterak jsem se po dva měsíce dohadovala s řidiči pražských příměstských autobusů

Nějakou dobu už dojíždím do práce z Prahy do Berouna příměstským autobusem, který pendluje mezi Novými Butovicemi a Zdicemi. Když není zacpaná dálnice, zvládne mne z Prahy dopravit skoro až před mé pracoviště během 25 minut.

25.8.2021 v 11:34 | Karma: 43,86 | Přečteno: 12057x | Diskuse| Praha a střední Čechy

Sylva Řiháková

Proč jsem se dosud nenechala očkovat

Nejsem prozatím očkovaná ani jednou dávkou proti covidu-19, což asi vyplývá už z nadpisu. Vnímám čím dál víc, jak se společnost u nás polarizuje a nůžky nepochopení mezi naočkovanými a nenaočkovanými se stále více rozevírají.

16.7.2021 v 14:10 | Karma: 47,39 | Přečteno: 23073x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

"Bom Caminho!" Portugalské poutní cesty do Santiaga de Compostely (II. část)

Čekání na rozednění bylo nekonečně dlouhé. Ze spacáku se vybalím celá otlačená a vyčerpaná po bezesné noci, zhltnu pár sušenek místo snídaně a rychle se sbalím. Pak se vydám zpátky na most vedoucí do centra města.

15.7.2021 v 12:40 | Karma: 24,06 | Přečteno: 872x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

"Bom Caminho!" Portugalské poutní cesty do Santiaga de Compostely (I. část)

Původní záměr byl "klasický." Jít z Porta do Santiaga de Compostely, cíle mnoha poutníků, kteří některou ze svatojakubských stezek procházejí v hojném počtu rok co rok. Jenže se sešlo víc věcí, které mi můj plán zkomplikovaly.

10.7.2021 v 18:51 | Karma: 25,80 | Přečteno: 1191x | Diskuse| Cestování

Sylva Řiháková

Dostaveníčka s pachateli trestných činů

Sedí naproti mě a i vzdor jeho respirátoru, který má ukázkově nasazený tuším, že se pokouší o úsměv. Neupřímnost této snahy ale prozrazují oči, které zůstávají chladné. Jsou prázdné jak čočky od fotoaparátu.

19.5.2021 v 19:05 | Karma: 23,50 | Přečteno: 688x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Malá česká ponížení

Kvůli nové práci jsem před nějakou dobou začala dojíždět do menšího města kousek za Prahou, ve které už několik let žiju.

14.5.2021 v 18:43 | Karma: 30,85 | Přečteno: 1161x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Vláda si vytřela Ústavou ČR zádel. Ve jménu záchrany obyvatel před apokalypsou.

Před týdnem a něco vyslovila Poslanecká sněmovna jasné NE vládnímu návrhu na další prodloužení nekonečného nouzového stavu, během kterého Babišův kabinet prakticky nic nevyprodukoval.

20.2.2021 v 19:49 | Karma: 31,72 | Přečteno: 1084x | Diskuse| Politika

Sylva Řiháková

"Ano, pane ministře, opravdu existuje selektování pacientů."

Řekl před pár hodinami při krátkém rozhovoru primář Interního oddělení jedné z nejpřetíženějších nemocnic u nás - Nemocnice Sokolov - Mudr. Martin Straka.

11.2.2021 v 14:47 | Karma: 42,47 | Přečteno: 9830x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Dopady pandemie z jiného úhlu pohledu: Duševní poruchy a sebevraždy v době koronaviru

Koronavirová krize a opatření včetně karantény silně ovlivňují naši psychiku. Sociální izolace, strach z nákazy, ztráta zaměstnání a s tím spojeného statusu a finančního zabezpečení jsou jevy, které jdou s pandemií ruku v ruce.

9.2.2021 v 15:27 | Karma: 20,56 | Přečteno: 775x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 42
  • Celková karma 36,15
  • Průměrná čtenost 2618x
Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám zrovna chuť to sdílet se světem :-) 


Pokud Vás v mých článcích něco osloví a budete se o to chtít se mnou podělit, můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@seznam.cz
 

Ať se Vám u mne líbí.

Seznam rubrik