Český les - kraj, kde si pomíjivost života podává ruku s jeho houževnatostí

Oblast Chodska a Českého lesa mne začala zajímat díky kamarádovi, se kterým jsem si v zimě udělala  výlet, když si jel do Domažlic vyzvednout nové auto.

Jelikož se všechno vyřídilo velmi rychle, zbylo nám dostatek času na menší, asi osmikilometrovou procházku okolo Capartic. Lehce chumelilo a sníh krásně chřupal pod nohama, zatímco jsme dýchavičně, s povánočními kily navíc, stoupali do prudkého kopce. Když jsme dorazili k Výhledům, kde stojí velký památník spisovatele Jindřicha Šimona Baara, jež v tomto kraji žil a tvořil a odkud se rozprostírá široký výhled do okolí, poznamenala jsem víc k sobě, než k Pavlovi: „ V létě se sem vypravím na dýl.“ Téměř na chlup přesně za půl roku jsem už procházela stejným místem sama s krosnou na zádech a psem za patami. Trasa o délce 110 km, kterou jsem si na týden putování naplánovala, startovala v České Kubici, končila v Tachově a počítala v průměru s 15-ti pohodovými kilometry denně.

DEN I.: Česká Kubice - Česká Studánka - Čerchov - Capartice 

"Proč cestujete takdle sama, slečno, có? To s váma nikdo nechtěl jet?"

Západní expres Českých drah jel z Prahy až do Domažlic přímo a odsud to bylo lokálkou jen pár minut do Kubice. Celou dobu jsem čučela z okna - jsem totiž ten typ, co fascinovaně pozoruje z okna krajinu při cestě jakýmkoli dopravním prostředkem a to i v případě, že už jede danou trasou poněkolikáté. Výhled, co se mi míhá před očima, mi totiž pokaždé přijde jiný než posledně, pokaždé si v něm najdu něco zajímavého. "Kam jedete, slečno? Do Německa?" Vytrhl mne z přemítání hlas postaršího průvodčího s pěkným pupíkem. "Nene, jenom do Kubice a odsud už půjdu pěšmo." "A to jedete takhle sama, jó? A spíte pod širákem?" "Jo, jedu, jezdím takhle sama už poněkolikáté a ano, spím..." "Tak to jste teda odvážná..." uznale pokýval hlavou průvodčí. "A to s váma nikdo nechce jezdit, nebo co?" Zaskočil mne vzápětí vcelku drzou otázkou, ale nenechala jsem se jí rozhodit. "Ale jo, on by se někdo našel, jenže mě to takhle samotnou baví, krásně si pokaždý pročistím hlavu, dělám si všechno po svém..."Hm, hm, to asi jo" zabručel průvodčí a na chvíli se zamyslel. "Víte, slečno," řekl potom,  "já taky moc rád chodím. Absolvoval jsem všechny hřebenovky u nás i na Slovensku, ještě před pár lety jsme s partou dali přechod Nízkých Tater, ale teď už to bohužel tolik nejde" posteskl si a sjel pohledem ze mě na své břicho. "A půjdete na Čerchov?" Zeptal se ještě. "No jasně, tam jdu dneska." "Tak to vám doporučím malou odbočku - u Zelené Chýše se dejte doleva na žlutou a po ní k České studánce, je to jedna z nejhezčích cest, kterýma jsem kdy šel." Mezitím už jsme zastavovali v Kubici, tak jsem se nasoukala do popruhu batohu a poděkovala průvodčímu za tipy. Sotva jsem vylezla z vlaku, oslovil mne párek důchodců, kteří vystoupili se mnou a paní měla oči údivem navrch hlavy. "Promiňte, slečno, já jsem z toho celá pryč, zaslechla jsem, že půjdete takhle sama týden lesem a budeme spát venku... a proboha, to se jako nebojíte?" "Bojím" přiznala jsem s úsměvem, "ale to mi nezabrání to udělat. On je kolikrát ten strach tak velkej jenom v naší hlavě..." neodpustila jsem si drobné zafilozofování a oba mi popřáli šťastnou cestu.

Moje ego bylo hned na startu namasírováno víc než dostatečně a tak jsem se prvních pár stovek metrů sebejistě vznášela nafouknutá pýchou. Naštěstí mě to ale přešlo, jakmile jsem vstoupila do lesa, pýcha ustoupila pocitům bázně a očarování. Nejsem totiž jen typ, co se rád kouká do krajiny. Jsem taky typ, co při cestě lesem nemůže odtrhnout oči od barev a tvarů, které kouzlí v lesním prostředí prosvítající paprsky slunce. Připadá mi to jako výjev ze sna, který se navíc s běžícím časem neustále kouzelně proměňuje a kdyby zpoza mechem porostlého balvanu vystrčil v určitém okamžiku hlavu zvědavý skřítek, nijak by mne to nepřekvapilo. Jinak - setkání a povídání si s neznámými lidmi jsou na mých sólo poutích jednou z věcí, které mám nejvíce ráda. Nikdy nevím, koho kde potkám, nikdy nevím, co mi může takové střetnutí přinést...tohle prostě v místě, kde se běžně pohybujete, nebo když cestujete se svými blízkými, většinou nezažijete - jste totiž pevně usazeni ve své komfortní zóně a nic vás nenutí z ní vystoupit a nějak výrazněji se zajímat o lidi kolem.

O hodinku později jsem podle doporučení odbočila u malé chatky zvané Zelená chýše z modré na žlutou a pokračovala k České Studánce. Těšila jsem se na "jednu z nejhezčích cest" a byla jsem proto docela zklamaná realitou. Studánka pod dřevěnou konstrukcí byla skoro úplně vyschlá a obklopoval ji poměrně řídký les. Zašla jsem si kvůli ní ale jen něco málo přes kilometr, takže jsem si příliš nestýskala. Od studánky začalo na trase výrazně přituhovat, terén se prudce navyšoval a aby taky ne, pro zdolání nejvyššího vrcholu Českého lesa jsem musela nastoupat 500 výškových metrů. Na první den, kdy jsem byla ještě nerozchozená a nesla plnou nálož zásob na hřbetě, to pro mne byla docela výzva. Kolem druhé jsem se konečně vydrápala do nejtěžšího cíle celé trasy a mohla na chvíli shodit krosnu s propocených zad. Koupila jsem si pak u kluků, co obsluhovali v malém kiosku v přízemí Kurzovy věže, ve které byla rozhledna, kofolu a lístek nahoru. Můj pes Nuuk byl za svůj výkon odměněn nožičkou párku, kterou mu jeden z nich přinesl gratis, aby se s ním mohl snáze pomazlit.

Jelikož byl Nuuk očividně v dobrých rukou a stejně teď po své paničce - zcela zamilován do toho chlapce s uzenkou - ani nevzdechl, tak jsem ho nechala dole a vylezla na věž sama. V posledním úseku vedoucím na vyhlídku jsem chvíli bojovala sama se sebou, protože schody nahoru nebyly "vcelku" a tudíž jimi bylo vidět na propast pod nimi, nicméně když moje panická ataka přecházela do své mírnější fáze, "kousla jsem se" a vycupitala je. Na ochoz už by mne ale nikdo nedostal ani za zlaté tele. Fotila jsem si výhledovky uctivě zevnitř skrze průchod. "Přijďte zas k nám na Čerchov" toužebně mi popřál při odchodu kluk, co se mi tak hezky postaral o psisko, od kterého jsem ho musela odtrhávat skoro násilím a ač mne jeho milé rozloučení potěšilo, nijak jsem si nenalhávala, o čí opětovnou návštěvu z naší lidsko-zvířecí dvojice ve skutečnosti stál. Když jsem se vymotala z příjemného chládku hustého lesa na asfaltku, co mne měla dovést až do Capartic, bylo pozdní odpoledne a slunce už díkybohu tolik nežhnulo. Pro naši první noc pod hvězdami jsme se "ubytovali" na capartické louce a ležení šikovně skryly omamně vonící senážní balíky. První rok, kdy jsem vyrazila sama do hor, jsem si myslela, že nejbezpečnější bude přespávat na těch nejopuštěnějších místech, kde je pravděpodobnost výskytu jiné lidské bytosti minimální. Po pár hororových zkušenostech se zvuky zvěře z lesa a kroků hajného z blízkého, leč dokonale skrytého posedu, při kterých jsem zažívala opakovaně infarktové stavy, jsem se dopracovala k tomu, že nejlépe se cítím naopak poblíž lidských obydlí a ideálně ještě, když za dne stihnu dané obyvatele zahlédnout. Pokud natrefím na osazenstvo s dětmi, je to výhra - lidé s dětmi mne přece sotva přijdou násilnit, nebo vraždit, musí je přece hlídat. A přesně to se mi povedlo v Caparticích - nade mnou u silnice stály chatky, z jejichž zahrad se ozýval dětský křik a výskot a balíky sena zase poskytovaly přirozenou hradbu, aby nebylo vidět na mne.

   DEN II.: Capartice - Haltrava - Starý Herštejn - Pivoň

"Moje žena se do vás úplně zamilovala - nejspíš vás bude chtít adoptovat."

První noc jsem si nijak extra neodpočinula. Vlevo od nás totiž byl malý remízek, jehož osazenstvo začalo s potemňujícím nebem koncertovat a Nuuk se z toho mohl zbláznit. A to víte, že když se váš pes, který by měl teoreticky zastávat roli ochránce, co chvíli vztyčí do pozoru a vytřeštěně hledí kamsi do tmy, klidnému usínání to zrovna nepřidá. Uprostřed noci jsem sbalila ležení a přesunula se výš na louku pod mohutný platan. Odsud jsem měla hezký rozhled do blízkého okolí, ale zároveň jsem byla díky kmenu krytá od silnice. Tady jsem se konečně uklidnila a povedlo se mi aspoň trochu se prospat. Ráno mne okolo deváté probudilo strašné vedro, kvůli kterému jsem ze spacáku vylézala úplně zpocená. Na konci Capartic vyvěral lesní potok, u něhož jsem si vyčistila zuby a doplnila vodu a pokračovali jsme dál po červené Baarovou cestou. Dost jsem toho až po Vranovské sedlo zase nastoupala, ale nevadilo mi to, překrásná příroda a úžasné výhledy na Chodsko i do nedalekého Bavorska mi to vykompenzovaly. U Haltravy jsem poobědvala opocený uherák s chlebem a na půl hodinky se natáhla do stínu na karimatku. Přemýšlela jsem. Za celou dobu, co jsem vyšla z Capartic, jsem nepotkala živou duši. To bylo v pořádku, naopak jsem to uvítala, protože jsem si tak mohla nerušeně meditovat v tom krásnu, co mne obklopovalo. Ale napadlo mne, že kdyby se mi nedejbože něco stalo, co bych dělala? Vysoko v horách, do nejbližší vesnice několik kilometrů, stačilo by si nějak blbě podvrtnout kotník...Ani signál tady nahoře nebyl. Po třetí jsem dorazila k rozcestníku Vranovské sedlo, kde jsem uschovala krosnu do křoví, vzala do kapes jen to nejcennější a vydali jsme se s Nuukem kilometr vzhůru lesem ke zřícenině Starý Herštejn.

Z hradu, který byl vystavěn ve 13. století toho moc nezbylo, zachovaly se z něj prakticky jen pozůstatky jedné z věží, ale bylo odsud hezky vidět na protější vrch Čerchov, který jsem včera navštívila. I tady nebyla ani noha. Původně jsem si říkala, že bych tu mohla přespat, ale teď jsem byla ráda, že jsem své rozhodnutí změnila. Zde, na "vrcholu světa", zcela z dosahu civilizace, by mi v noci určitě dobře nebylo. Nuuk cestou dolů ožil a z kopce skoro utíkal, proto jsem taky přidala na tempu, abych mu stačila. A pak se stalo to, čeho jsem se sotva před třemi hodinami tolik obávala. Na jednom ohlazeném kamenu uprostřed prašné stezky mi podjela levá noha, chodidlo se mi prudce vylomilo do strany a uslyšela jsem tiché zapraskání vazů. Zařvala jsem bolestí a skácela se k zemi. Pár minut jsem se držela za kotník, ve kterém mi bolestivě škubalo a moje úzkost narůstala. Bolest ale postupně odeznívala a k mé úlevě jsem zjistila, že to nebude nic drastického, protože jsem se na nohu mohla normálně postavit. I opatrná, pomalejší chůze mi šla bez problémů, akorát jsem kotník nesměla vytáčet ze strany na stranu. Zpátky v Sedle jsem si z krosny vytáhla svou mini-lékárničku a nohu si obtočila obvazem. Obinadlo jsem si s sebou bohužel nevzala, ale aspoň něco. Zbývalo sestoupat necelé dva kilometry přes Vranov k Pivoni, kde jsem se plánovala utábořit. Na návsi jsem pak zahlédla ukazatel, odkazujícímu na penzion Pivoňka, o kterém jsem věděla, že tady je, ale do doby, než jsem si vymkla kotník, jsem ani neuvažovala nad tím, že bych se v něm ubytovala. Spát hned druhý den poutě pod střechou a navíc když bylo hezky, jsem považovala za nesmysl. Nedávná událost ale všechno změnila a já jsem zatoužila po teplé sprše s večeří a pohodlném spaní na posteli.

U vrat nažluto natřené usedlosti mi k černé kovové brance přiběhl v ústrety velký černý pes. Kvůli němu jsem se neodvážila vejít dovnitř, protože konfrontace s Nuukem by nemusela dopadnout zrovna přátelsky. Zazvonila jsem proto na zvonek u brány. Z budovy vyšel po chvilce starší muž, který si mě udiveně měřil, když jsem se zeptala, jestli mají na dnešek volný pokoj. "Já nevím, myslím, že ne, ale podívám se. Kolik vás je?" "Jen já" odpověděla jsem srdnatě. "A pes." Muž zase na moment zalezl do budovy a pak se vrátil s pro mne pozitivní zprávou. "Ráno nám odjeli jedni hosté, takže máme poslední volný pokoj. Tak pojďte," pootevřel mi bránu a odvedl psa raději kamsi dozadu. "Baron je hodný, nic by neudělal, ale jistota je jistota..." dodal na vysvětlenou a zavedl mne dovnitř. "Jaký máte ceny?" Zeptala jsem se, když jsme kráčeli tmavou chodbičkou k vyřezávaným dveřím s označením "restaurace". "Ceny máme strašný. 350 Kč za noc, stovku za psa, ale správně bych vám měl ještě napálit přirážku za to, že tu budete jen jednu noc." Nic jsem na to neřekla, protože podle jeho tónu jsem poznala, že si mě dobírá a žádná přirážka se pravděpodobně konat nebude. A taky že ne. Vešli jsme do místnosti s dřevěnými stoly a lavicemi a výčepním pultem, u kterých seděly dva páry ve středních letech, které si mě zkoumavě měřily. Po celodenním trmácení v letním parnu jsem asi moc vábně nevypadala. "Tak mi dejte občanku, slečno" vyzval mne muž, který mne sem přivedl.  Z kuchyně mezitím vyšla ještě jedna žena, o které jsem po chvíli pochopila, že bude jeho manželkou. Zapíchla oči na Nuuka a pak se podívala přísně na mě. "Ten pes smí spát jenom na zemi, v žádném případě nesmí s váma do postele, to bych na vás pak byla opravdu naštvaná" napomenula mne preventivně ostrým tónem. Jelikož Nuuk se mnou nespal na posteli ani doma, takže jsem ho do ní nehodlala tahat ani v penzionu, nijak jsem na to neodpověděla a jen jsem si pomyslela něco nelichotivého o nepříjemné staré ježibabě. Shodila jsem batoh, vyšátrala v jedné z kapes občanku a dala ji muži spolu s penězi. Začal si opisovat údaje a když došlo na mou adresu trvalého bydliště, zvedl ke mně překvapeně hlavu. "Šardice? Vy jste ze Šardic?" "Ano, pocházím odsud, vy to tam znáte?" "Zrovna včera jsme se ženou přes Šardice jeli, byli jsme navštívit známého v Miloticích." "Tak to je dobrá náhoda" zasmála jsem se. Člověk z pidi vísky kdesi v horách na Tachovsku projel pidi vesnicí na jihu Moravy, odkud jsem pocházela den předtím, než jsem ho navštívila...Zvláštní. "Nu" vrátil mi občanku a podal klíč, "tak pojďte za mnou, zavedu vás do vašeho pokoje." Místnost s manželskou postelí, nočními stolky, jednou přistýlkou a samostatnou koupelnou se záchodem byla útulná.

Poděkovala jsem muži a ještě se ho na odchodu zeptala, jestli je možnost dát si dole později pivo a něco k snědku. "Tak pokud vám už bylo osmnáct, tak určitě ano a jinak děláme zrovna pstruhy na objednávku, tak jestli chcete, můžeme udělat i pro vás." "Je mi 32" řekla jsem "a pstruha si dám určitě ráda." "No tak to se můžete stavit klidně i na dvě piva" zasmál se muž a zavřel za sebou dveře. O chvíli později jsem vstoupila skrze skřípající staré dveře zpátky do hostince, kde teď bylo liduprázdno. Pohled mi z prázdných stolů sjel hned na polici s knihami, které jsem si všimla už předtím. Na knihách byly cenovky a vesměs se jednalo o dětskou literaturu. "Robinsoni na Pivoni," "O hodné panně Julianě" a další. Knihy měly velmi pěkné ilustrace, ale nejvíc mne zaujala malá vínová knížečka s názvem "Kamínky". Autorem všech byl Ivan Vičar a když jsem jednu z knih otočila, na zadní straně byla i jeho fotografie. Nebyl to nikdo jiný, než ten šprýmař, který mne ubytoval. Tak to už bylo opravdu vtipné -  vlezla jsem do domku spisovatele dětských knih - já, která tolik ráda píšu a jednu dětskou knížku mám sama rozpracovanou, jen je mým velkým nešvarem některé věci dokončovat. Rozevřela jsem Kamínky a zjistila, že jsem sáhla po jediné knize, která nebyla určena pro děti - jednalo se o knihu básní. Na básně dvakrát nejsem, přesto jsem se začetla hned do té úvodní. Byla o lásce, jako ostatně všechny v útlé knížečce. O lásce, která právě končila, o rozhodnutí jednoho z dvojice odejít a někoho opustit. A o uvědomění si, co drahého vlastně ztrácíme. Její obsah se mnou silně zarezonoval, přišlo mi, že přesně popisuje situaci v mém osobním životě, která se odehrála v nedávné minulosti a že bych sama sotva zvolila pro její interpretaci vhodnější slova. Zasáhla mne úplně nečekaně do hloubi srdce a já jsem se v té jídelně, s knížkou v ruce, potichu rozplakala. Rychle jsem pak ale zase slzy setřela, protože na veřejnosti nikdy nebrečím a vrátila knihu nazpět. Ale věděla jsem, že si pro ni určitě ve své knihovně udělám místo. Z kuchyně se linula vůně smažících se ryb a paní Vičarová na chvíli vykoukla taky. Usmála jsem se na ni a ucítila chuť zareagovat na její proslov ohledně spaní psa na posteli. "Nebojte, můj pes nesmí do postele ani doma, takže ani u vás do ní určitě nepoleze" řekla jsem a ona se trochu rozpačitě pousmála. "To nebylo nic proti vám, slečno, akorát že už mám spoustu špatných zkušeností a když pak musíte furt prát prostěradla od zablácených psích tlap..." "To je jasný, to musí být hrozný" vyjádřila jsem paní empaticky pochopení, aby definitivně pochopila, že já jsem uvědomělá pejskařka a ona úplně roztála. "Za tenhle přístup budete mít u mě schované něco dobrého." "Dostanu jednu bramboru navíc, jo?" Dělala jsem si legraci a ona mi nezůstala nic dlužná. "Jo, přesně, ale jednu velkou bramboru. A toho pstruha vám dám jen za stovku, je takovej malej..." Pstruh mi přistál na stole během deseti minut a byl výborný, vylovený z místního rybníka, jak se to v Pivoni tradičně děje už přes stovku let. Uprostřed jídla se zaplnila i další místa okolo mne. Pan Vičar nám k jídlu servíroval vyprávění o historii kraje, fakta prokládal romantickými pověstmi o přízracích a duších, kteří tu přebývají ve zchátralých objektech a já jsem si jenom říkala, že tady se mu náměty na pohádky asi opravdu těžko nehledají. Po jídle jsem si ještě chvíli popovídala s ostatními, zjistila odkud jsou, co už navštívili a kam ještě plánují jít a když už jsem se chystala k odchodu, přistál vedle mě malý talířek s čerstvými lívanečky. Nechápavě jsem zvedla k panu Vičarovi, který mi je přinesl, hlavu, a on vysvětlil: "Moje žena se do vás úplně zamilovala, tak vám takhle podstrojuje...Je možný, že vás bude chtít adoptovat." "No, já nejsem asi proti, ale napřed to budeme muset projednat s mými rodiči."  Lívance byly lahodné - vláčné, měkoučké, zaprášené cukrem a přelité horkou malinovou marmeládou. Když si pak jejich kuchařka osobně přišla pro vymetený talířek a porci mého vděku, řekla mi: "Ráno se stavte na kafčo, jestli chcete, vstávám ve čtyři a budu dělat štrúdl, tak vám kousek dám." Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění. Jak často se vám něco takového při cestování poštěstí? Na pokoji jsem si dala dlouhou sprchu a po skvělém jídle a dvou vypitých plzních padla příjemně zmalátnělá do postele. Nuuk si lehl způsobně na předložku před ni a za pár minut jsme už ani jeden nevěděli o světě.     

DEN III.: Pivoň - Liščí domky - Rybník - Václav - Pleš

"Pokud hodláš nocovat v okolí Pleše, tak tam není moc kde spát, ale dáme ti tip - nahoře je krásnej starej hřbitov a já si myslím, že za tou zídkou by to šlo."

Probudilo mne poblafkávání Nuuka a podle intenzity světla jsem poznala, že nebude víc jak sedm. Můj pokoj se totiž nacházel hned vedle východu na dvůr, přes který návštěvníci vyráželi ven a dveřmi teď co chvíli někdo procházel a dělal rambajs. Ověřila jsem si čas na mobilu - bylo 7:09 h a tedy příliš časně na to vyvíjet jakoukoli aktivitu. Budík jsem měla nařízený až na 9:15 h a i když už jsem nespala, slastně jsem ty dvě zbývající hodinky proválela v peřinách. Pár minut před desátou už jsem kráčela se sbalenou krosnou dolů do jídelny odevzdat klíč a - jak jsem doufala, taky na kus avizovaného štrúdlu. Obvázaný kotník se mnou prozatím uspokojivě spolupracoval. U stolu seděla jedna dvojice ze včera a pan Vičar právě přicházel z kuchyně. "Dobré ráno" odpověděl mi na pozdrav a hned se zeptal, jestli si dám kafe a jaké. "Ráda, poprosím o preso s mlíkem." "Hana vám k tomu ještě něco přinese, když vám to včera slíbila" spiklenecky na mne mrkl. "Hano, Hano, pojď sem, už je tu ta slečna, tak jí pojď dát snídani" volal na svou ženu, která seděla s dalšími návštěvníky ve vedlejší společenské místnosti. "Jakou snídani, prosímtě" bručela, když přicházela směrem k manželovi, "slíbila jsem slečně akorát kus štrúdlu." "A copak to není snídaně?" Podivil se upřímně pan Vičar a já spolu s ním, když přede mnou přistál kus ještě teplé jablkové buchty, přelitý rybízovou marmeládou. Po jídle jsem se se všemi rozloučila, poděkovala, popřála, ať se daří a vysondovala, jak se nejlíp dostat do pivoňského kláštera. "Vchod" do něj se nacházel jen pár metrů za penzionem a tak jsem Nuuka uvázala k mřížoví na bráně, krosnu odhodila zase do vzrostlého křoví a vydala se s foťákem na průzkum. Augustiniánský klášter v Pivoni, jedna z prvních gotických staveb na našem území, byl postaven okolo roku 1260. Velkolepý, obrovský klášterní komplex, je dnes bohužel velmi zpustošený a na jeho opravu by podle manželů Vičarových bylo třeba 300 milionů Kč. Už několik let areál spravuje občanské sdružení Aurelius, které před časem na části budovy nechalo udělat novou dřevěnou střechu, ale od té doby práce stojí. Bohužel nejsou finance a když jsem si zchátralé budovy (které jsou oficiálně nepřístupné) opatrně procházela, bylo mi to opravdu líto. Atmosféra a zdejší genius loci jsou fantastické. Přitom kolik lidí u nás o existenci pivoňského kláštera vůbec ví...já sama jsem o něm neměla tušení, dokud jsem nezačala plánovat tour Český les.

"Pokud vám v žilách koluje trochu té příměsi dobrodružné krve, určitě areál doporučuji k návštěvě. Ze všech koutů tu na vás dýchne dávná historie a když budete mít kliku, ucítíte třeba i přítomnost některého z duchů, kteří podle legend klášterní komplex střeží. Ale hlavně opatrně, protože vás by střežit nemuseli."   

Po návštěvě kláštera jsem si ještě vyběhla na kopeček omrknout starý německý hřbitov, který se nacházel nad ním a pak už jsem se napojila na žlutou turistickou značku. Ta byla (velmi vtipně) zaznačená na stromě proti klášteru a pak jsem na ni narazila až po třech kilometrech, které jsem nastoupala - u posledního stromu před rozcestníkem Liščí domky. Naštěstí jsem cestou potkala pár lidí, kteří mi potvrdili, že jdu správně. Mapu jsem totiž sebou opět neměla. Na mou obhajobu - měla jsem skutečně ten nejlepší úmysl si ji pořídit, ale jelikož bych si musela koupit přinejmenším dvě, abych pokryla trasu, kterou jsem hodlala ujít, odmávla jsem to jako zbytečnou investici a spokojila se se stávajícím systémem - totiž vypsat si podle mapy na internetu, u jakého rozcestníku kam odbočit. No a když jsem se náhodou na chvíli někde ztratila...tak jsem se zatím vždycky svépomocí nebo dobrou radou jiného člověka zase našla. Od Liščích domků jsem si ještě dala krátkou odbočku k jedné z mnoha zaniklých vsí v Českém lese - Herštejnským chalupám (kde stejně jako na mnoha dalších podobných místech najdete v bujné lesní vegetaci už pouze prostý křížek na památku a pár zbylých kamenů z původních usedlostí) a pak pokračovala dál po červené k Rybníku.

Rybník mne potěšil a zklamal zároveň. Stavila jsem se tu v příjemné restauraci na burgera a pár točeňáků a popovídala si s dvěma mladými turisty, kteří přicházeli z opačného směru než já a mířili kousek za Pivoň. Nad (jejich) rozloženou mapou jsme si vyměnili pár tipů, kam určitě zajít. Jeden z nich se týkal oblasti kolem zaniklé vsi Pleš, přes kterou kluci dneska šli a doporučovali mi tu prý "úžasný hřbitov, kde by se dalo určitě dobře i přespat". Později večer, když jsem k Pleši přišla, jsem si na jejich radu vzpomněla a hlavně pochopila, že byla míněna opravdu čistě prakticky. Ono negativum Rybníka spočívalo v tom, že tu nebyl avizovaný obchod, se kterým jsem počítala, abych doplnila zásoby. Takže mne čekala vyhlídka minimálně dalšího dne na už řádně vypoceném salámu.

"Kdo vyrazíte pěšmo Českým lesem a hodláte stejně, jako já, spát hlavně venku, je třeba počítat s tím, že oblast je velmi řídce osídlená a tak se snadno stane, že několik dní prostě nenatrefíte ani na krám a je proto třeba mít dostatek zásob jídla. Voda se v místních čistých lesních potůčcích dá vždycky někde nabrat, já jsem z nich pila při svých poutích na Šumavě i tady a nikdy mi nic nebylo. Ale s jídlem je to holt horší - ostružiny, maliny a borůvky, kterých si v lese můžete nasbírat, kolik chcete, jsou fajn laskominou, ale bohužel příliš nezasytí."

Z Rybníka jsem odcházela okolo třetí a čekal mne až příliš dlouhý úsek po rozpálené asfaltce, než mne konečně červená značka vysvobodila odbočkou z horkého pekla do lesního chládku. Něco málo po čtvrté jsem stanula u další zaniklé vsi - Janské Huti. Krom křížku tu leželo i několik fragmentů předmětů denní potřeby lidí, co tu ještě před válkou žili. Pozůstatek modrého rendlíku, zrezlé zbytky železných částí koňského povozu...

Bylo brzo. Můj plán počítal s tím, že si dneska "ustelu" někde kousek za Rybníkem, ale protože podle rozcestníku to bylo po červené už jen 6 km k Pleši, kterou mi kluci tolik vychválili, tak jsem se rozhodla pokračovat dál. Čekalo mne další dlouhé a táhlé stoupání, při kterém se začal ozývat zhmožděný kotník, ale naštěstí nijak zásadně. Na tomhle úseku jsem potkala několik cyklistů - bylo to vlastně poprvé vyjma vsí, kdy jsem na někoho narazila. Čím výše jsem byla, tím více se napravo ode mne lesy rozestupovaly a otevíral se větší výhled. Najednou se přede mnou vyloupl vrchol s vojenským stanovištěm Velký Zvon a pohled na něj mne pak doprovázel až k Pleši. 

Ještě s jedním zajímavým objektem jsem se ale před Pleší měla potkat - s bývalou vojenskou rotou Václav, kde v 70. letech minulého století sídlily ubytovací jednotky právě z blízkého Velkého Zvonu. Areál je dnes polorozpadlý a musím přiznat, že mne to do něj na rozdíl od kláštera v Pivoni ani netáhlo - cvakla jsem pár fotek budov zvenku a zborcených interiérů od vstupních dveří a razila jsem dál. Necítila jsem se tu nijak příjemně, jen jsem čekala, že se z nějaké z barabizen vypotácí vodkou posilněný voják...

Pár kroků odsud už se rozkládaly rozsáhlé pastviny pro dobytek, který se líně pásl na ruinách obydlí bývalé obce Pleš.

Po pár desítkách metrech se v mém zorném poli ocitla žlutá hájenka místního "slavného" pašeráka Zíky, který byl nedaleko odsud v roce 1951 zastřelen pohraničníky. V hájence kdysi žil, pak dlouho chátrala, než ji koupil jeden podnikatel a udělal z ní malý penzion. Moc jsem v něm chtěla přespat, ale vzpomněla jsem si pozdě - týden před mou výpravou už bylo beznadějně plno. Majitel tu lákal návštěvníky na božský klid - do nejbližší vsi je to odsud totiž nejméně deset kilometrů a je mimo dosah jakéhokoli mobilního operátora. Před penzionem, který je zároveň i malým pohostinstvím, posedávala u dřevěných stolů s oroseným půllitrem spousta starousedlíků a všichni na mne zvědavě čučeli. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, byl večer, pomalu už jsem se potřebovala rozhlížet po místě k přespání, zatímco jsem zrovna upoutala pozornost poměrně velké skupiny postarších chlápků... V tuhle chvíli jsem se necítila ani trochu bezpečně. Naštěstí o kus dál jsem narazila u chatek na rodinky s dětmi, což mne trochu uklidnilo, nicméně ještě dlouho za zatáčkou od penzionu jsem paranoidně kontrolovala, jestli mne někdo nesleduje. Došla jsem k rozcestníku Pleš - Památník přírody, kde byl i turistický přístřešek, kam se dalo v případě deště schovat, ale ač jsem od něj postupně zamířila oběma směry, všude se táhly ohrazené pozemky, na kterých se pásl dobytek. Vypadalo to víc a víc zoufale a já jsem naplno pochopila, proč mi kluci doporučovali k přespání hřbitov. Jelikož ale o podobná dobrodružství v nejmenším nestojím, svět mrtvých nechávám na pokoji a mám k němu respekt, nad touhle možností jsem ani neuvažovala. Bezradně jsem se zase zastavila u rozcestníku. Jít ještě dál se mi nechtělo a nocovat někde v lese už vůbec ne, protože pro můj dobrý pocit jsem chtěla zůstat poblíž těch rodinek s dětmi. Pak mi konečně svitla naděje. Uvědomila jsem si, že jsem cestou sem procházela okolo malé kapličky, kterou vystavěli na místě bývalého kostela, jenž byl při demolování vsi stržen, tak co kdybych se zkusila podívat, jestli by se nešlo natáhnout za ni?

K mé velké radosti jsem tu našla takřka dokonalý úkryt.

Byla jsem doslova pár kroků od chatek, přitom na mne díky stromům a kapli od nich ani od silnice vidět nebylo, její stříška mi chránila mé věci, kdyby začalo pršet a pokud by začalo pršet opravdu hodně, stačilo vyběhnout těch pár metrů nahoru k přístřešku a tam se schovat. Tohle všechno jsem si myslela, když jsem, už pohodlně uvelebená na karimatce, zapínala zip na spacáku, aby mi v noci nebyla zima. Všechno nasvědčovalo tomu, že tu v poklidu přenocuju. Realita ale byla nakonec poněkud jiná.   

DEN IV.: Pleš - Walddorf - Železná - Bělá nad Radbuzou

"Já ty pražáky fakt nechápu - byl jsem v Praze párkrát a pokaždé jsem se těšil, až odsud vypadnu. Oni furt někam spěchají, asi se bojí, aby jim neutekla vlastní smrt."

Ležela jsem ve spacáku, pozorovala, jak víc a víc tmavne obloha a těšila se, až se objeví první hvězdy. Byla už úplná tma a hvězdy pořád nikde, místo nich ale začal foukat prudký vítr. Přinutil útlé, vysokánské kmeny bříz, které obklopovaly plácek s kapličkou, aby rozpohybovaly své boky v rytmu zběsilého tance, což mne maličko znervóznělo a chvíli jsem znepokojeně pozorovala stromoví. Vichr bez milosti lámal mladým stromkům větve, které pokaždé z praskotem dopadaly z velké výšky na zem. Pak jsem v dálce přede mnou zahlédla, jak nebe na zlomek vteřiny ozářil blesk. Pořád jsem ale zůstávala relativně v klidu. Jednak jsem byla příliš unavená na to, abych se přehnaně vzrušovala a druhak mne konejšilo vědomí, že jsem jenom pár metrů od dřevěného přístřešku. Navíc bych ani, kdyby začalo pršet, nemusela kvapně pakovat a táhnout své věci sebou - stačilo by je nechat pod stříškou kaple a jen je z boku přikrýt velkou dřevěnou deskou, která jakoby tam byla přichystaná přesně pro mne a tento účel. Blesky protínaly oblohu dál a hojněji a netrvalo dlouho a přidalo se i hřmění. Bouřka se točila chvíli nad mou hlavou, pak vyběhla dodat pořádnou atmosféru starému hřbitůvku nahoře na kopci za mými zády, a když ji to omrzelo, vrátila se zase zpátky. Její řádění ale připomínalo výstup starého vzteklého psa, který na vás sice vrčel a pouštěl hrůzu, ale věděli jste, že z toho nakonec nic horšího nebude. Dvakrát mne sice přinutila vysoukat se z tepla spacáku, uschovat věci, sebe i psa pod stříšku, když spadlo pár zbloudilých kapek, ale vypadalo to, že víc se nerozprší. Rozvážně jsem pod ní dumala, jestli tady jsem nebo nejsem dobrým terčem pro zásah blesku. Jelikož jsem si tím nebyla vůbec jistá a padající dešťové kapky s postupující nocí přece jen trochu nabyly na intenzitě, odtáhla jsem protestujícího psa do prostoru před kaplí, kde stál bytelný dřevěný stůl a dvě lavice. Vlezla jsem si pod něj a vměstnala tam i Nuuka. Trochu na nás sice ze strany pršelo, ale cítila jsem se tu určitě lépe, než pod stříškou kaple. Lézt v téhle tmě k přístřešku, když to nebylo potřeba, se mi nechtělo. Bouřka vytrvale bouřila dobré dvě hodiny a pak se přesunula o pár pasek vedle. Vrátila jsem se ke svému tábořišti a spokojeně se zavrtala do spacáku. Usnout se mi ale vzdor únavě nedařilo, nedokázala jsem se přesvědčit, že jsem tu opravdu v bezpečí. Zabrala jsem na pár chvil až po rozednění.

Moje první kroky vedly ráno po snídani ke hřbitovu, odkud jsem se pak napojila na zelenou. Už teď, okolo desáté, bylo neuvěřitelné parno a jasná obloha prorokovala další horký den. Hřbitůvek se symbolickým hrobem pašeráka Zíky byl opravdu pěkný, jen mi nešlo na rozum, které místo za jeho zdí měli kluci na mysli k přespání. Všude okolo hřbitova se totiž rozprostíraly pastviny s kravami a tak jediné místo, které by v těchto končinách přicházelo pro nocleh v úvahu, byl podle mne areál hřbitova.

Cesta k další zaniklé vsi Walddorf vedla v polostínu hustého jehličnatého lesa. Šlo se mi dobře, kotník se naštěstí rozchodil a pobolíval jen místy. Vypadalo to, že k hradu Přimda, na který jsem se hodně těšila, dorazím namísto pátku už zítra, protože tím, že jsem včera došla až k Pleši, jsem byla ve svém naplánovaném itineráři o den napřed. Na místě bývalého Walddorfu stojí dosud základy bývalé školy, byť je to při pohledu na jedinou nízkou obvodovou zídku s nápisem "Walddorf schule," co z ní zbyla a zarostlé mlází, které ji obklopuje, těžko představitelné. 

Odsud jsem odbočila ze zelené na modrou směrem k Železné. Bylo kolem poledního a vedro bylo takřka nesnesitelné. Myslím, že to byla právě kombinace letního hicu, spánkového deficitu z dnešní noci a dehydratace (co jsem vyšla jsem nenarazila na žádný zdroj vody), která zapříčinila, že jsem si povolený kotník zvrtla podruhé. Stalo se to necelé dva kilometry před Železnou během scházení kopce po rozbité asfaltce. Noha mi podjela po roztroušeném štěrku a prudká bolest, která mi v mžiku pulsovala zraněným okolím kotníku byla tak velká, že jsem se rozeřvala na celé kolo. "Tak tohle už je zlý" běželo mi hlavou spolu s předtuchou, že moje pouť bude muset, stejně jako loni, skončit předčasně. Kotník jsem sice po chvíli trochu rozchodila, ale musela jsem jít velmi pomalu a našlapovat strašně opatrně. Ten kousek do Železné mi tak trval opravdu dlouho. U jednoho domku jsem požádala paní, která stříhala v oknech muškáty, o vodu a hltavě hned vypila dobrou třetinu pet lahve. O druhou se pak postaral Nuuk. Došli jsme k velmi hezky upravenému areálu Železného rybníka, který byl obehnán plotem. Dalo se v něm i koupat a majitel byl tak hodný, že mne tam přes zákaz pustil i s Nuukem. Ale já se koupat beztak neplánovala. Měla jsem toho dost, tak jsem si jen lehla na břeh a pozorovala kruhy od ryb na vodní hladině. Nechtělo se mi odjet, ale věděla jsem, že takhle pokračovat v cestě je nesmysl - i když po rovině by to asi nějak šlo, představa, že se táhnu do a z kopce na Přimdu v tomhle stavu byla utopií. Takže jsem jen sama před sebou oddalovala nevyhnutelné rozhřešení. Znovu jsem lehce osahala naběhlý kotník, abych se znovu přesvědčila, že mne to fakticky bolí. Nakonec jsem vybalila z krosny zbytek salámu, kousínek snědla a zbytek hodila psovi. Odhozením hlavní složky mojí potravy bylo rozhodnuto. Zbývalo jen zjistit, jestli se odsud dá dostat domů ještě dnes, nebo budu muset někde přenocovat a jet až zítra. Ale měla jsem štěstí - poslední autobus mi z autobusové zastávky, kterou jsem na trase k rybníku míjela, odjížděl za necelou hodinu. Ještě chvíli jsem smutně pozorovala lesklou vodní plochu a pak jsem se pomalu vydala nazpět. Autobus přijel úplně prázdný - byli jsme v něm s Nuukem jediní cestující. "To mu sundejte, chudákovi" zahalekal řidič, když uviděl mého psa se způsobně nasazeným košíkem a já to ráda udělala. Udělala bych to beztak i tak, jen co bychom se usalašili, košík jsem Nuukovi nasadila jen preventivně, kdyby byl řidič nějaký prudič. Po koupení lístku jsem se chystala jít dál do rozpálených útrob autobusu, ale řidič mne zastavil svou otázkou, odkud vandruju. A protože jsem si uvědomila, že je to patrně moje poslední šance si na tomto výletu popovídat s někým neznámým, zasedla jsem hned na první sedadlo a pustila se s řidičem do hovoru. "Jdu z Kubice a měla jsem dojít až do Tachova, ale zvrtla jsem si kotník..." "A to jako fakt chodíte takhle sama? Jako opravdu? A to se nebojíte? No teda, to jste teda dobrá, já za ty léta navozil něco lidí a takhle samotnou holku jsem cestovat ještě neviděl..." "Odkud že to jste? Z jihu Moravy? A to jste odešla dobrovolně do Prahy, jo?" Nad tohle otázkou jsem se musela pousmát. Zeptal se mne totiž na něco, co mi v hlavě zrálo už nějakou dobu. A i když jsem věděla, že to ještě nebude hned, tušila jsem taky, že to ale nebude trvat ani moc dlouho a z Prahy se odstěhuju. Ta potřeba totiž byla čím dál naléhavější. Praha nebyla pro mne, což jsem vlastně věděla vždycky a teď se jednoduše pomalu chýlil čas k tomu něco s tím udělat. Řidič mne vyhodil na náměstí v Bělé nad Radbuzou přímo u restaurace, kam jsem si ještě před odjezdem zašla na jídlo. V 19:01 už jsem seděla v rozjíždějícím se vlaku směr Domažlice, kde mne čekal jediný přestup na vlak do Prahy. Lítostivě jsem u pootevřeného okýnka ještě naposledy hltala krásu zdejší krajiny. Zlatá obilná pole, svěží zeleň pastvin a vábivé šero lesů...

Ale co, někdy se sem vypravím na dýl.