To se takhle sejde na konferenci psycholog, sociolog a antropolog...

Pod pojmem "sociální pedagogika" si většinou lidé nedovedou představit nic, nebo se jejich úvahy ubírají směrem, který se vztahuje buď ke slovu pedagogika, nebo sociální. Oba termíny spojené dohromady už ale bývají oříšek. 

Často se tak setkávám s reakcí, jestli ze mě bude učitelka, nebo půjdu pracovat někam k těm "sociálům." Není se ale čemu divit. Sociální pedagogika je obor relativně stále mladý, multidisciplinární a natolik hraniční, že jeho vymezení dělá problém i odborníkům, pro které je oblast této disciplíny denním chlebem. Uždibuje si kousek z psychologie, další ze sociologie a velkou část své "agendy" přebírá sociální práci a pedagogice. Tenhle mezioborový majstrštyk pak dolaďuje poznatky z antropologie, andragogiky či demografie. Nedávno na půdě naší katedry proběhla odborná konference, kde měli řečnit velké kapacity tohoto i příbuzných oborů. Když jsem doma zvažovala, jestli si kvůli tomu stojí za to přivstat (protože bydlím v jiném městě, než ve kterém studuju), těžko jsem si dovedla představit, že bych se svou nepřítomností připravila o skvělou estrádu. Nakonec jsem tedy jela.

Několik úvodních témat konference žádné vzrušení nepřineslo. Při třetí z přednášek jsem začala na tvrdé nepohodlné lavici pomalu upadat do stavu hybernace, jelikož ji vedla paní doktorka s velmi monotónním hlasem, pak se ale slova ujal pan doktor Brňák (pro potřeby tohoto článku jsem ho pochopitelně překřtila) a já ožila. Povoláním psycholog a terapeut, osobnostně tak trochu rebel s duší malého děcka, který rád popichuje upjaté staré akademické struktury. Jelikož mu v očích vesele jiskřilo, když spouštěl svoji prezentaci, dalo se tušit, že si něco takového neodpustí ani tentokrát. Menší posluchárna byla zaplněná do posledního místečka, přičemž první dvě lavice byly osazeny odborníky, honosícími se mnohačetnými tituly a nad nimi jsme se namačkaní na sebe tísnili my studentíci. 

Pan doktor Brňák se rozhovořil a jal se nás seznamovat s rizikovým chováním adolescentní mládeže z pohledu psychologa. V prvních dvou řadách začal během jeho výkladu narůstat ruch. Odborníci si nejdříve nervózně poposedávali, pak se mezi nimi začaly vytvářet zprvu nenápadné, ale postupem času stále více zřejmé aliance (podle jednoduchého vzorce svůj k svému, tedy sociolog-sociolog, psycholog-psycholog atd.) a jediná osůbka, která zůstala smutně osamocená, byla vysoká představitelka naší katedry, drobná, étericky a plaše působící bytost, říkejme jí třeba G.O. Nikdo vedle ní totiž neseděl. Pan doktor Brňák završil svou přednášku těmito slovy: "Já když vidím výraz sociální patologie ve vztahu k pubertálnímu experimentování s drogami - když si třeba třináctileté ucho někde v partě vykouří hašiš a zapije to houbou, zvedá mne to ze židle, protože jsem přesvědčen, že tento termín je v daném kontextu nesmyslný. Tak" - otočil se na osazenstvo sedící před ním - "a teď dávám prostor pro diskuzi a vy se do mě můžete pustit." 

"Prosím vás, kolego, co jste měl konkrétně na mysli tímhle výrazem: .......?" Ozvala se překvapivě jako první G.O. "Protože musím říct, že tenhle výraz já nemám ani v pasivní slovní zásobě..." 

"Vždyť to je úplný nesmysl, nemůžete přece přestat používat výraz sociální patologie...jenom proto, že to řekl Miovský... přidal se pan docent E.R. - toho času sociolog.

"Pane docente, vy to ale vytrháváte z kontextu, já jsem to vztahoval k téhle konkrétní situaci, že je nesmysl hovořit o sociální patologii..."

"A podle čeho se tedy pozná, že už se to rizikové chování překlopí do sociální patologie? Když – jak že jste říkal tu definici... když puberťák šňupe hašiš a zapíjí to…čím?" Ozvala se servilně ze zadní lavice sociální pedagožka, která řečnila před doktorem Brňákem.

"Houbou, paní kolegyně, říkal jsem houbou."

"Já opravdu teď nevím, na koho z vás mám dřív reagovat, proboha, co to tady říkáte...v těchto případech, které zmiňujete, by se podle mne dalo hovořit už o deviaci!"

"O deviaci úplně ne, pane docente" namítl sotva slyšitelně profesor, sedící vedle docenta. Důrazněji si to říct netroufl - tvořili totiž společně alianci.

Docent už ten tlak nemohl v sedě déle vydržet, prudce se v lavici vztyčil a za divoké gestikulace rukou vzrušeně argumentoval. Bohužel se nechával příliš unést vlastním přesvědčením a touhou všechny ostatní touto pravdou utlouct, takže po chvilce argumentoval o věcech, které během přednášky ani nezazněly.

Psycholog se několikrát marně pokusil vstoupit do tohoto rozčileného vodopádu slov, ale neměl šanci. Ke slovu se dostal až za několik minut. "Pane docente, já tedy musím říct, že ač přednáším opravdu často a v obecenstvu sedí často opravdu velké kapacity, nikdy se do mě nikdo nepustil tak, jako vy..."

"Tak tam pak sedí samí neumětelové!" "Aha, jasně, takže všichni tito.... jsou podle vás blbci..."

Antropolog - terapeut, který stál po celou dobu u tabule spolu s psychologem, se pokusil situaci trochu odlehčit:

"Tady vidíte, milí studenti, jak je to s definováním pojmů, takže když budete psát bakalářku nebo diplomku, musíte to tam zohlednit, podle koho je který termín...

Docent znovu vyskočil v lavici.  "Ale to je naprosto mylná interpretace, kolego!" "Tak proč to vy docenti a profesoři učíte na VŠ?" Odmítal se antropolog jen tak vzdát. "Já nic takového neučím, já je naopak učím kritickému myšlení…"Pane bože, tady je to jak v Kotli té Jílkové, někdo začne vykřikovat nějakou myšlenku a nemůže ji ani dokončit..." pojmenoval antropolog situaci tak, jak jsme ji my ostatní už dlouho vnímali.

Vybuchovali jsme smíchy. Nemělo to konce a nejhorší bylo, že kapacity se hádaly pořád dokola o tom samém a točily se v začarovaném kruhu. Občas se sice někdo pokusil nadnést myšlenku, že by bylo asi prospěšnější hledat společná témata, než se hádat o terminologii, ale tyto vlaštovky záhy zanikly pod dalšími, už několikrát řečenými frázemi.

Antropolog se rozhodl udělat ještě jeden pokus o nastolení smíru. "No, asi se všichni shodneme, že čeština nemá tolik výrazů, abychom mohli úplně všechno přesně definovat…"

"Tak jestli se k tomu chcete stavět takhle, pište poezii!" Zakřičel mu na odpověď docent.

"Prosím vás, pane profesore" otočil se nakonec zčásti rozhozený a zčásti pobavený doktor Brňák na jediného nositele tohoto titulu v místnosti, "jelikož budeme muset končit, nemohl byste trošku uklidnit situaci a nějak to celé důstojně uzavřít?"

Profesor O.J. na moment sklopil hlavu a zamyslel se. "Když já mám takový pocit" řekl po chvíli, "že vy psychologové věříte, že rozumíte všemu..." 

...........................................................................................................................................................

Inu, je to zvláštní svět, tihle akademici. Ale co, já jsem si minimálně díky jejich kuriózní diskuzi prodloužila život :-)