Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - III. část

Objednala jsem se do soukromé neurologické ambulance. Konečně jsem se dočkala důkladného neurologického vyšetření a vstřícného jednání ze strany lékařky.

ÚNOR: Neurologická ambulance a Nemocnice č. 1 - lumbální punkce

Vzhledem k popisovaným symptomům mne odeslala na vyšetření lumbální punkcí a magnetickou rezonanci krční páteře a mozku. Jela jsem zpátky do nemocnice č. 1, protože tam, kde jsem byla před pár dny, by mne už nikdo nedostal ani párem volů, spádovost nespádovost. Byla jsem odhodlaná udělat vše pro to, aby mne tam přijali. Objednání u sestry proběhlo sice s malými průpovídkami, ale víceméně v poklidu a za tři dny jsem měla přijít na "předvyšetření" za místním neurologem. Setkala jsem se s dalším velmi mladým lékařem - byl velmi milý a jako první v nemocnici po prohlídce šíje a změření teploty vůbec nezlehčoval moje symptomy. Naopak, připadalo mu, že jevím vzhledem k silnému ztuhnutí šíje, zvýšené teplotě a zmatenosti příznaky meningitidy, proto s objednáním na punkci neotálel a nabídl mi hned nejbližší možný termín za dva dny. "Přineste si sebou colu" radil mi, "ta je nejlepší prevencí proti rozvinutí post-punkčního syndromu." Druhý den jsem musela jet do centra ještě něco nutného vyřídit. Jak velká blbost to byla, jsem zjistila, když jsem vystoupila z tramvaje u Národního divadla. Nemoc mne v tomto bodě přepadla naplno a já jsem se musela z tramvajové zastávky rychle přesunout k nejbližší budově, abych neomdlela. Opřela jsem se o ni a dobrých dvacet minut jsem se snažila trochu vzpamatovat. Už to ale nešlo "přeprat" vůlí, a když jsem zkusila udělat pár kroků, zjistila jsem, že se okolo mne všechno houpe. Musela jsem zavolat kamarádce, aby pro mne přijela, tu noc jsem přespala u ní a ona mne na druhý den brzy ráno odvezla na vyšetření. Po punkci jsem v nemocnici strávila noc a modlila se, aby už se to tímhle ne zrovna příjemným vyšetřením rozseklo a já se dozvěděla, co mi je. Ráno ke mně naklusala lékařka, která mi lumbálku prováděla a řekla mi, že likvor je podle prvních výsledků v pořádku, žádná meningitida, ani znaky nějakého zánětu v něm nejsou. Další ukazatele (mezi nimi například neuroborelioza) budou za pár dní. Ráda by mne proto z nemocnice propustila a cože prý já na to? Byla jsem zničená a neschopná jakéhokoli odporu. Propouštěli mne ve stavu, kdy jsem si sama sotva došla na záchod, ale když jsem podle nich byla odchodu schopná, tak jsem šla...Zavolala jsem zase kamarádce, která mne odvezla domů. Nic nového nepřinesly ani podrobnější výsledky z punkce, ani následná magnetická rezonance - vše bylo negativní, všechny dosavadní výsledky indikovaly, že jsem zdravá. Jenže navzdory tomu se ze mě - aktivního, velmi energického a stále ještě by se dalo říct mladého člověka, v průběhu předchozích dvou měsíců stal poloinvalida, kterému ochrnovaly končetiny a energeticky na tom byl srovnatelně s vyčerpaným, 90-letým důchodcem s Alzheimerem. Někde byla velká chyba. A já už nevěděla, na koho se obrátit, aby mi ji pomohl rozluštit.

ÚNOR: Nemocnice č. 1 - pohotovost, neurologie
Vzhledem ke stále se zhoršujícím a prohlubujícím symptomům, ke kterým postupně přibývaly další -  zejména neurologické "chuťovky" - pocit, že se mnou zničehonic někdo najednou prudce zatřásl, pocit tahu na jednu nebo druhou stranu při chůzi, pocit, že pode mnou ujíždí země, pocit, že se mi propadá koleno, zvukové, čichové i chuťové halucinace, "záškuby" ve svalech v celém těle, srdeční arytmie, potíže s dýcháním a polykáním - kdy signál z mozku zamrzával někde v půli přenosu a já jsem nemohla "dodechnout" či "dopolknout", což u někoho, kdo žije sám a neví díky tomu, jestli se do rána neudusí, byly opravdu nepředstavitelně šílené situace. Proto jsme se s mým praktickým lékařem opět domluvili, že navštívím ještě jednou neurologii a protože už jsem předtím v nemocnici č. 1 byla dvakrát, ani jsem se příliš nebála, že by mne nechtěli vzít. Nic jsem si od této návštěvy už neslibovala, ale něco jsme dělat museli. Dopadlo to tak, že se mne mladý a fešný lékař pokoušel s pobaveným úsměvem nad tím, že k nim neustále chodím na pohotovost, ačkoli mám všechna vyšetření negativní, přesvědčit, že všechny moje potíže plynou ze zablokované šíje ("slečno, ten krk je opravdu napnutý jako struna a je potřeba ho rozcvičit!") a ten zbytek, který mu na to nepasoval okomentoval jako "divné", zatímco já jsem u něj zkoušela uspět s mými nabytými informacemi o možnosti boreliozy i přes negativní výsledky testů - což bylo podle očekávání zbytečné. Pravděpodobně aby mne umlčel, mi dal kapačku s asi čtyřmi analgetiky a něčím, co mělo sloužit k uvolnění šíje a já pak jela přes celou Prahu sama domů nádherně v rauši, takže mi bylo poprvé za celou dobu alespoň jedno, jestli sebou někde "škrábnu", nebo ne. Na další tři silné "oblbováky" mi vystavil recept, nad kterým se slečna v lékárně velmi podivila. "On vám - s vaší konstitucí - opravdu napsal tuhle trojkombinaci?" Protože jsem byla přesvědčená, že analgetika můj problém opravdu nevyřeší, dopadlo to s léky tak, že jsem si je po vyzvednutí uložila doma do lékárničky, čímž moje manipulace s nimi skončila a od té doby tam na ně usedá prach.

V týdnech, následujících po návštěvě neurologie, jsem si o borelioze prostudovala spoustu materiálů a studií a zaregistrovala se i do občanského sdružení Borelioza.cz, kde je i diskuzní fórum, v němž si pacienti s touto nemocí vyměňují informace. Díky tomu jsem zjistila, že navzdory neochvějnému přístupu a přesvědčení českého zdravotnictví, tu boreliozu můžu klidně mít, i pokud ji nemám v testech. Zvláště pokud bych se jí nakazila před dvěma lety a nemoc by tak přešla do II. nebo III. stadia a do chronické formy - kdy bakterie borelie už dávno nejsou v krvi (na kterou cílí testy na jejich průkaznost), ani v likvoru, protože tato prostředí pro ně nejsou příliš přívětivá a namísto toho osidlují svaly, šlachy a výstelky kloubů či centrální nervovou soustavu - kde jsou nicméně prakticky neodhalitelné. "Ano, boreliozu je opravdu těžké odhalit, to jste si přečetla správně. Nicméně nám selhaly veškeré naše berličky, které by nám napověděly, že by se o ni mohlo jednat" říkal můj praktik. Podobných příběhů jako byl ten můj dosavadní, jsem si na fóru přečetla několik. S pár lidmi jsem si i psala a všichni mne bez výjimky odkazovali na lékaře, který se jako jediný u nás specializuje na léčbu chronické boreliozy, jejímuž studiu se věnoval ve Vídni. Borelioza se ostatně v sousedních státech jako je Rakousko či Německo diagnostikuje i léčí jinak, než u nás, kde je tato nemoc stále považována za poměrně banální, rozpoznatelnou a vyléčitelnou během pár týdnů na antibiotikách (což může být, ale zpravidla jen pokud se zachytí včas a v rané fázi). Problém s tím zmíněným lékařem spočíval v tom, že si za své služby účtuje - nebojím se říct - dost nehorázné částky, což u mne vyvolalo velké pochybnosti o jeho etice i důvěryhodnosti. Půlhodinová konzultace stojí 8 000 Kč, pak testy za dalších minimálně 8 000 Kč a 3 000 Kč za to, že s pacientem bude v průběhu léčby komunikovat. Bohužel pro mne, jelikož jsem pojištěncem VZP, se kterou tento lékař nemá smlouvu a je s ní dokonce v soudním sporu, bych si musela zaplatit komplet všechno. Pacienti, kteří jsou pojištěnci jiných pojišťoven, s nimiž má zdravotnické zařízení zmíněného lékaře smlouvu, si platí "jenom" konzultace - testy i následné léky jim proplácí pojišťovna. Pochopila bych platbu za důkladné testy - pan doktor je prý opravdu výborný diagnostik (testy na borelie dělá jiným způsobem než je český standard), a podle hodně zkušeností pacientů, kteří tvrdí totéž, bych tomu i věřila, ale ty částky za konzultace mi v pořádku nepřijdou. Pokud lékař v testech boreliozu odhalí, léčí ji rozsáhlými a dlouhodobými antibiotickými protokoly - zpravidla rok až několik let podle stadia choroby. A to byla další věc, která se mi moc nelíbila. Nehledě na důrazné varování mého praktického lékaře, se kterým jsem tuto možnost probírala - že taková léčba může organismu velmi uškodit tím, že "vybije" všechny dobré bakterie v těle, čímž může vážně poškodit některé orgány a navíc zcela zničit obranyschopnost organismu, bych i bez toho nad touto možností velice váhala. Já nejsem a nikdy jsem nebyla "práškovací" typ, nebrala jsem antibiotika nikdy ani na chřipku - vždycky jsem to raději vyležela, nebrala jsem téměř nikdy ani prášky na bolest - tu vnímám jako určitý signál organismu a vždycky jsem se ji snažila raději snést, než ji tlumit prášky. Tyhle věci mi na možnosti rezervace termínu u uvedeného lékaře vadily víc než vynaložené peníze. I když těch by mi bylo pochopitelně taky líto. Četla jsem příběhy lidí, kterým léčba antibiotickými protokoly velmi pomohla, ale jako protiváhu i příběhy lidí, kteří vůči ní zůstali rezistentní a spíš jim uškodila. Jeden z podobných příběhů, který mne nejvíce zasáhl, byl příběh Edity Reichlové, která se tímto způsobem léčila několik let, brala kombinace antibiotik na chronickou boreliozu, které se na jejím organismu velmi negativně podepsaly - nevyléčila se a protože už její organismus žádnou další léčbu medikamenty nezvládal a ona velmi trpěla všemi těmi symptomy, které tato nemoc přináší a už neviděla žádné východisko, zastřelila se. Mladá slečna, narozená téměř ve stejný den jako já, se zabila ve 25-ti letech. Více o ní zde: http://www.editareichlova.cz.
Nechávala jsem si proto variantu návštěvy tohoto lékaře až po "vyčerpání" všech ostatních možností, které mne napadnou a budou schůdné.

ÚNOR: Nemocnice č. 3 - infekční oddělení, hospitalizace
Jedna rodinná příbuzná mi navrhla, že se zkusí zeptat známého lékaře - primáře na infekčním oddělení, jestli by mi neuměl pomoct. Zmíněný pan doktor souhlasil, že mne u něj na oddělení hospitalizuje a mne svitla naděje. Následoval přesun z Prahy na Moravu a příjmový rozhovor s panem primářem. Plná víry jsem mu vyjmenovávala všechny své problémy, včetně pozadí toho, kdy se začaly poprvé objevovat, zatímco on seděl, nedíval se na mne a tvářil se smrtelně vážně. Pak řekl: "Tak, musíme nejdřív oddělit, co z toho je balast a co jsou skutečné symptomy." To byl první moment, kdy jsem vážně zapochybovala, že by tahle štace mohla k něčemu být. Následně pan doktor asi 80% popisovaných příznaků do kategorie "balast" opravdu zařadil, v čemž ho utvrdily i klasicky negativní výsledky odběrů krve. Já jsem se mezitím opět pokoušela zavést řeč na možnost, že jsem onemocněla boreliozou, kteréžto slibné téma nicméně pan doktor udusil hned v zárodku, když řekl, že já boreliozu nemám a že "dneska borelioza podle neznalých lidí může nejspíš i za otěhotnění." Po vyhodnocení odběrů mi řekl, že "nemá co léčit" (zatímco já byla už v téhle době ve stavu, kdy jsem nebyla sama schopná ani chůze), ale že mi zkusí dát nějaké kapačky a uvidíme, co to udělá. Zadoufala jsem v antibiotika, ale dostala jsem jen kombinaci "fízáku" a lékaři zřejmě velmi oblíbených analgetik. V následujících pěti dnech, které jsem v této nemocnici strávila, mne pan doktor poslal na pár vyšetření -  mimo jiné i na ušní (kvůli hučení a zvonění uších - jeden z mála symptomů, které nebyl označen štítkem "balast"), na které mne sestry vozily na vozíku. Ani se nesnažily zakrývat, že jsou touto povinností na----é na nejvyšší míru, že mne - podle nich zcela zdravého člověka, musí na vyšetření tlačit před sebou přes areál nemocnice, tak si alespoň sem tam "zchladily žáhu" tím, že se mnou při vjíždění do dveří - jakoby omylem - silně "štrejchly" o rám dveří, až se vozík roztřepal a já na něm s ním. Na těchto vyšetřeních se nic nového nezjistilo, jedinou novinkou byl pozitivní výsledek testu na protilátky ENA, které vycházejí většinou u revmatoidních onemocnění, nicméně ještě v kombinaci s dalším ukazateli, které jsem měla negativní. Až později jsem si doma zjistila, že tyto protilátky mohou vycházet pozitivně i v případě, že je organismus napaden nějakou silnou infekcí. Když mi sestry druhý den naměřily moji obvyklou denní zvýšenou teplotu, pan doktor se zarazil a okomentoval, že to je "divné." Další den večer pak ke mně přišel, aby mi oznámil, že on "přesně ví, co mi je" (přiznám se zcela upřímně, že ač mi bylo hrozně, nad jeho neochvějnou jistotou a způsobem prezentace jsem měla co dělat, abych se nerozesmála) - mám to prý "vzadu na krku špatně poskládaný a jak mě to bolí, tak organismus z toho někdy může dostat i teplotu"... Po tomto proslovu jsem definitivně pochopila, že odsud musím pryč, druhý den lékaři řekla, že už je mi "mnohem líp" a že mu "děkuju za pomoc,"a nechala se odvézt zpátky do Prahy. Tady následovalo ještě vyšetření na revmatologii - čistě už jen ze zoufalství mého praktického lékaře, u kterého jsem pokaždé skončila s dalšími štosy papírů s negativními výsledky testů a který už nevěděl, co má dělat. Po něm jsem se k němu zase vrátila a k negativním testům přibyly další dva papíry.

Nutno ale říct, že můj praktický lékař v celém tomhle nešťastném příběhu hrál a stále hraje velmi důležitou roli. A je to role "klaďase". Je to takový ten prototyp lékaře, jaký asi většina lidí považuje za vytoužený ideál, který by si v případě nemoci přáli najít v ordinaci - působí velmi klidně a vyrovnaně, na pacienta si vždy udělá dostatek času (se mnou v průběhu těchto dosavadních šesti měsíců strávil při každé mé návštěvě téměř hodinu, ač měl v čekárně vždy plno dalších pacientů) a dělá pro něj opravdu maximum. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že často i nad rámec svých stanovených povinností. Má velký přehled i mimo obvyklou informační základnu praktického lékaře - jeho erudice je opravdu široká. Zároveň si ale přitom dovedl zachovat pokoru. Pacienta nikdy neodbývá, jedná s ním "narovinu", nebagatelizuje jeho problémy, zároveň to není žádný "fanatik" v předepisování léků. Vyšetření věnuje dostatek času a přistupuje při něm k člověku s respektem, vlídností a citlivostí. A mně osobně je i velmi sympatický jeho smysl pro humor - zvlášť v těchto posledních měsících, kdy mi fakt, že se s ním můžu v ordinaci od srdce zasmát, alespoň na chvíli dává zapomenout na to šílené martyrium, které prodělávám. Po mých zkušenostech s lékaři na mne pan doktor i po těch letech, co k němu docházím, působí jako "zjevení". Jedna situace, která se mezi námi v téhle poslední době odehrála, ve mne zanechala obzvlášť hlubokou stopu. Bylo to hned na začátku rozeběhnutí nemoci, kdy mne chtěl vyšetřit neurologicky, a k tomu bylo třeba, abych si sundala boty (takové to vyšetření s kladívkem, při kterém se zkouší reflexy). Věděl, že se mi motá hlava, takže když jsem se chtěla sehnout, abych si boty sundala, vyskočil ze židle, klekl si přede mě, jakoby se nechumelilo a boty mi začal sundavat sám. Doprovodil to ještě komentářem: "To je v pohodě, já takhle sundávám boty doma i dětem" - a mně to přišlo tak nepatřičné - aby mi lékař sundával boty, že jsem mu rychle řekla, že to zvládnu sama. Ale opravdu mne to dostalo. 

Když jsem tedy opět skončila po vyšetření na revmatologii u něj, po několika rozhovorech, ve kterých jsem se ho snažila přesvědčit, že mám určitě boreliozu a s postupem času, jak přibývalo symptomů a hlavně toho strašidelného "ochrnování" končetin, jsem byla víc a víc naléhavější v prosbách, aby mi nasadil antibiotika. "Minimálně alespoň uvidíme, co to udělá" žadonila jsem. Přestože diagnóze boreliozy po třech provedených a negativních western blotech (v ČR test, který je považován za nejprůkaznější na boreliozu, přestože se ve studiích uvádí, že může indikovat/neindikovat přítomnost borelií v organismu nepřesně až cca u 40-50% testovaných) nevěřil, podle mých symptomů, z nichž si sám mohl i přes negativní výsledky testů u něj v ordinaci ověřit pravidelně zvýšenou teplotu a postupem času při neurologickém vyšetření i znecitlivění a znásobené reflexy v levé ruce a noze, stejně jako konstantně zatuhlou a praskající šíji, byl a je přesvědčený o tom, že mám nějakou neuroinfekci: "Jenže bůhví jakou." Antibiotika mi nakonec nasadil - "podle lege artis" (dle pravidel lékařského umění), zapsal si do počítače. Z původní idey 6 týdnů jsem ho nakonec dokázala přesvědčit o opakování téhle léčby, která se nakonec protáhla až na tři měsíce. Tři měsíce na Doxycyclinu, nízké dávce 200 mg denně a v posledních třech týdnech na dávce 400 mg denně. Ta se totiž uvádí v některých studiích jako standardní dávka u chronické boreliozy, jenže po dobu 3-6 měsíců. První týden na antibiotikách byl strašný - symptomy se prohloubily, teplota zvýšila - dostavila se klasická Jarisch-Herxheimerova reakce (zkráceně herx), kdy se vlivem pronikání antibiotik do organismu rozpadají bakterie a pronikají do oběhu, což právě vede ke krátkodobému zhoršení symptomů. Když jsem to konzultovala s mým lékařem, vysvětlil mi to a bral to jako další důkaz přítomnosti nějakého infektu v těle. Po třech týdnech této léčby se mi začaly zlepšovat kognitivní schopnosti, zlepšila se paměť, zmizela ta podivná "mozková mlha" a začala jsem být zase schopná se alespoň po chvílích přes den věnovat diplomce. I když mi bylo jasné, že květnový termín státnic pro mne nepřipadá v úvahu, byla jsem si jistá, že do těch srpnových se zvládnu dát určitě do pořádku. Zhruba po dvou měsících se zmírnily tlaky v hlavě, brnění v různých částech těla a bolesti svalů a teplota se snížila a ustálila na 37,2-3 stupních. Taky mi přibylo fyzické síly, už jsem nebyla tak strašně vyřízená, mohla jsem si k sobě vzít zpátky svého psa a začala s ním chodit opatrně na kratší procházky. Velké a výrazné zlepšení, jenže spousta nepříjemných a značně omezujících symptomů zůstalo - mezi nimi i ta zatuhlá, bolestivá a "lupající" šíje, která mi způsobovala motolici a mdloby a hlavně kvůli níž jsem už přes půl roku doslova uvězněná ve své garsonce. Po třech měsících mi lékař antibiotickou kúru "stopnul", protože se to dál už neposouvalo a ač v mém stavu bych ji samozřejmě bezhlavě brala ráda dál - už pro ten pocit, že se nějak "léčím", neměla jsem mu to za zlé. Neměl pro nasazení antibiotik žádné oficiální odůvodnění a zázemí ve výsledcích a řídil se tak čistě jen na základě mých symptomů.

Po vysazení antibiotik se všechny symptomy začaly zase postupně zhoršovat, takže mi k mé velké lítosti "utekly" i státnice v srpnu. Nejvíce mne děsila a děsí ta moje "zmrtvělá" levá noha a ruka, které jsou znecitlivělé a jdou mi do nich pocity chladu či horka, na mnoha místech mi v nich brní a mravenčí, což někdy vygraduje až do pocitu pálení na povrchu kůže, jako bych se spálila ohněm. Nepřestávala jsem studovat všechny dostupné materiály o borelioze, co jsem kde dovedla najít, držela jsem se téhle diagnózy stejně sveřepě jak Babiš svých tvrzení o nevině. I pokud tuhle nemoc nemám, je pro mne psychicky lepší věřit, že ano a mít si tak čím vysvětlit ten totální rozklad mého organismu. Víra, že jsem onemocněla boreliozou je pro mne momentálně lepší variantou než žít s vědomím, že nevím, co tohle všechno způsobuje. Zhruba přes měsícem jsem při studování různých způsobů léčby narazila i na alternativní cesty, z nichž jedna je cesta bylinných protokolů. Patrně nejznámější z nich je tzv. Buhnerův bylinný protokol, který kombinuje tři základní byliny (Kočičí dráp - Vilcacoru, Křídlatku japonskou a Právenku latnatou) s dalšími bylinami podle symptomů, které člověk s boreliozou má. Stephen Harrod Buhner je známý fytoterapeut, který sám boreliozu prodělal, takže to teď zkouším. Každý den si vařím odvary z celkem 6 bylin, které během dne popíjím ve 4 dávkách (Právenka, Křídlatka, Dráp, Stephania Tetrandra, sibiřský ženšen a lapacho), a k tomu se dopuji kolagenem (kterým se borelie rády v organismu živí), vitamíny B, C a hořčíkem. Bylinky v mém těle dělají velké věci - ale je otázkou, jestli tělo "jenom čistí", nebo jsou schopny i nemoc, kterou v sobě mám, léčit. To ukáže až čas, po měsíci je brzo na nějaké hodnocení. Pomalu už se smiřuju s faktem, že spěju k vyzkoušení poslední varianty - návštěvě velmi nákladného specialisty, kterého jsem zmiňovala v řádcích výše. Odmítám to vzdát - chci svůj život získat zpět.

Před týdnem jsem byla znovu na kontrole u svého praktického lékaře. Říkala jsem mu o této své úvaze a zcela stoicky jsem mu při projevu jeho nesouhlasu řekla, že si myslím, že už jsme společně "vystříleli" všechny "náboje" a že já za žádnou cenu nechci ochrnout. Jeho návrh na další návštěvu neurologa jsem odmítla - jednoduše jsem v asi šesté návštěvě tohoto specialisty neviděla smysl. Pak jsme se na chvíli oba odmlčeli. Nakonec jsem řekla: "Já k němu (specialistovi na boreliozu za "cash") nechci jít, myslíte, že chci? Ale já už prostě nevím, co mám dělat!" Odpověděl mi na to: "Abych byl upřimný, já také ne... Ale dobrá - když už nechcete jít k neurologovi a budeme se držet té naší teze o tom, že máte neuroinfekci, zkuste ještě zajít tady v Praze na infekční." Když jsem podotkla, že už jsem byla přece na infekčním na Moravě a že je to podle mne zbytečné, řekl:"Já vás chápu, ale dopřejte mi ještě tohodle jednoho specialistu. Tak" - bouchnul dlaněmi do stolu - "takhle to teď bude. Budu s váma vyjednávat." Tím mne odzbrojil a rozesmál, takže jsem nakonec souhlasila, aby mi vystavil doporučení. Poradil mi dvě pražské nemocnice, kam bude nejlepší, abych se objednala. Když jsem odcházela, řekl ještě: "Pak zavolejte, jak jste dopadla...já se vás snažím od návštěvy tamtoho lékaře odklonit, ale zároveň si uvědomuji, že pro vás nemám jinou alternativu, takže jsem to momentálně já, kdo tahá za kratší sirku." Doma jsem se objednala do nemocnice č. 4, kde jsem prozatím ještě nebyla. Praktik mi ji doporučil i z důvodu, že v ní je přímo specializované oddělení pro léčbu boreliozy ve II. a III. stadiu.

Považuji to za můj poslední pokus o stanovení diagnózy a léčbu ve státním zdravotnictví.

Konec ZÁŘÍ: Nemocnice č. 4 - infekční oddělení

                              ?