Vstávat z popela - I. část

Prostředí psychiatrických léčeben člověka přirozeně děsí. Představa, že Vás uzamknou kamsi na uzavřené oddělení, z něhož nemůžete svobodně odejít, není nijak příjemná.

Netušíte, co všechno se za zdmi léčebny bude odehrávat a společně v kombinaci s omezením vašich práv, které za vás ihned po přijetí k hospitalizaci přebírají lékaři, si můžete právem připadat bezmocní.
Nikdy by mne nenapadlo, že se do jedné z takových léčeben podívám. Po roce a půl trvajícím fyzickém a samozřejmě s tím spojeném i psychickém utrpení z množství symptomů, včetně neustále zvýšených teplot, parestezií, silných záškubů po celém těle, závratí, extrémní únavě, ztrátách citu v končetinách a bolestí různě po těle, pro které klasická medicína nenašla žádné rozhřešení, jsem byla u konce svých sil. Můj praktický lékař se ani po tak dlouhé době nehodlal vzdát a neúnavně mne posílal na další vyšetření, dokud nevystřílel všechny patrony s možnými variantami. Proto jsme se nakonec společně my dva a moje psychiatrička, ke které už několik let docházím kvůli úzkostně depresivní poruše, dohodli, že mne pošlou do nemocnice na psychiatrii na krátkou hospitalizaci, během níž provedou psychologické vyšetření. 

Můj praktik mi narovinu řekl, že si nemyslí, že by moje potíže mohly být pouze psychické (respektive psychosomatické), nicméně vzhledem k bezvýchodnosti situace už nic jiného nezbývalo a já jsem byla ochotná kývnout na cokoli, co by třeba mohlo vést k rozluštění této hádanky a třeba - k alespoň malému zlepšení mého stavu. Bylo mi fyzicky tak špatně, že jsem nemohla nic - v klidovém režimu byly příznaky úplně nejhorší - jakoby do mne někdo pouštěl elektřinu a po celém těle mi probíhalo mravenčení, výboje a záškuby (ležela jsem a kromě "klasických" svalových záškubů sebou samovolně trhalo celé tělo - tu s sebou trhla levá noha, tu hlava, tu rameno...), kvůli motání hlavy a závratím jsem si nebyla schopná ani číst a spolu s nepřekonatelnou únavou ani nic dělat. Moje vlastní tělo se mi stalo vězením s velmi propracovaně nastaveným procesem mučení. Nepochybovala jsem o tom, že moje problémy mají nějaký fyzický základ (a stejně tak o tom nepochyboval ani můj lékař), a v době, kdy jsem souhlasila s hospitalizací na psychiatrii, už jsem nedokázala vidět žádnou naději. Mám opravdu moc ráda život, navzdory tomu, že jsem ho neměla zrovna jednoduchý (možná vlastně právě proto?), ale ač jsem nikdy v minulosti ani v těch nejtěžších okamžicích neuvažovala o sebevraždě, v téhle fázi už se myšlenky na ni začaly objevovat. Přesto jsem si ale stále nedovedla představit její samotnou realizaci. Ještě jsem to prostě nechtěla odpískat.  

Dohodli jsme se tak, že mne přijmou do nemocnice na páté oddělení, kde pracovala i moje psychiatrička a tento fakt - že tam bude někdo, koho dlouhodobě znám a komu důvěřuju, mi alespoň trochu pomáhal. Ale stejně mi to celé připadalo absurdní - proč člověka s teplotami a celou škálou fyzických symptomů posílají na psychiatrii... Právě kvůli těm teplotám si nemocnice ještě před mým přijetím vyžádala rychlotest na Covid 19, který provedl můj praktik odběrem krve z prstu a jelikož byl negativní, ještě ten den jsem si sbalila pár věcí do sportovní tašky přes rameno a kamarád mne odvezl k léčebně. Prvotní kontakt s lékařkou na příjmu byl příjemný. Byla mladá a evidentně informovaná mou psychiatričkou, kvůli čemu tam jsem, takže mne to trošku uklidnilo. Znovu jsem ale znervózněla, když mi oznámila, že na páté oddělení ten den ještě nepůjdu, ale že musím klasicky přes příjmové - první oddělení a ať se prý neděsím, že to tam není - chvíli hledala ta správná slova: "úplně hezké." Musela vidět moje zděšení, protože rychle dodala, že hned druhý den mne určitě přesunou na páté, tak, jak je to dohodnuto. 

Do ordinace vešla sestra a řekla mi, abych ji následovala. Šla celkem svižně a já jsem dělala, co jsem mohla, abych se udržela v její blízkosti, ale bylo to těžké, končetiny mne neposlouchaly, byly jak na drátkách a při každém došlapu mi přišlo, že nejdu po rovné podlaze, ale bořím se někam do hlubiny. Cestou mi neřekla jediné slovo. Konečně jsme stanuly před bíle natřenými dveřmi, u nichž sestra zazvonila. Po druhém zvonění vykoukla ven jiná sestra, můj doprovod stručně zahlásil: "Nový příjem" a otočil se k odchodu. Udělala jsem poslední krok a dveře prvního oddělení se za mnou zabouchly. Pak ještě zarachotil klíč v zámku, jak sestra dveře uzamykala.

I. (PŘÍJMOVÉ) ODDĚLENÍ PSYCHIATRICKÉ KLINIKY - pátek, sobota

Ocitla jsem se v menší místnosti se žlutými stěnami, menší plochou televizí, několika jídelními stoly s židlemi, sraženými k sobě tak, že tvořily jeden velký a hnědým křeslem z umělé kůže, které stálo v levém rohu. Na jedné ze stěn byla nástěnka, na níž visela nějaká oznámení, ale takhle na dálku jsem je neuměla přečíst. "Pojďte za mnou" řekla mi postarší sestra a odvedla mne do vedlejší místnosti, odkud se ozývala změť ženských hlasů. Když jsem uviděla, kam mne odvádí, hned ve vchodu jsem se instinktivně zastavila. Přede mnou se objevila rozlehlá, podlouhlá místnost s velkým množstvím starých železných úzkých postelí, z nichž většina byla obsazená. Nalevo bylo několik velkých, zamřížovaných oken, napravo zasklená kukaň, ve které sídlil personál a úplně vzadu, přímo naproti mně, dvoje dveře. Usoudila jsem, že tam bude záchod a koupelna. Vedle těchto dveří jsem zahlédla v přítmí ponurého rohu pootevřené ještě jedny dveře od jakési tajemné boční místnosti, ale hloubat nad ní nebyl čas, protože mne sestra netrpělivě pobídla, abych se hnula a zavedla mne k jedné z mála prázdných postelí. Nic dalšího už mi neřekla, ale sotva jsem si položila svou kabelu přes rameno na postel, abych si vytáhla těch několik zabalených věcí, zjevil se naproti mě mladý muž. Byl pohledný a hodně mi připomínal mého mladšího bratra. "Tak, hezky si vybalujte a já se budu dívat, co tam všecko máte" řekl mi sice vlídně, ale zároveň jsem v tu ránu podle tónu a intonace jeho hlasu ani na chvíli nezapochybovala, kam si mě zařadil. Postupně jsem vytáhla telefon (zabaven - na prvním oddělení k dispozici jen od 15:00 - 16:30 h denně), notebook (zabaven), žiletky (zabaveny kvůli riziku sebevraždy), gumová gumička na vlasy, léty už hodně roztažená, nad kterou se zdravotní bratr podezíravě podivil, že je "divná" a tudíž mi ji také zabavil a nakonec i samotnou tašku s uchem přes rameno, taktéž kvůli riziku sebevraždy - mohla bych se na ní pokusit oběsit, případně někdo jiný, jak mi s milým úsměvem vysvětlil. Zůstalo mi defakto jen pyžamo, sprchový gel, zubní pasta a kartáček na zuby. A spousta zoufalství.

Bratr odešel i s většinou mých věcí a já jsem se vydala "na obchůzku" dozadu místnosti. Cestou jsem míjela ženské postavy, nastrašené v podivných hábitech a pohupujících se v rytmu neexistující hudby, které si neustále něco velmi nahlas povídaly a smály se prázdným smíchem a dělala jsem, co jsem mohla, abych se s nimi nestřetla pohledem. Naháněly mi hrůzu. Odhadla jsem to prve dobře, jedny z dveří, které byly přivřené, patřily záchodu a druhé - zamčené, koupelně. Ta se podle nalepené cedulky odemykala vždy jen od 20 do 21:30 h. Proč jsou dveře od záchodů jen přivřené jsem zjistila vzápětí - nešly totiž vůbec zavřít a stejně tak ani jedna z kabinek vevnitř. Otřáslo to mnou při představě, jak tady budu něco provádět a do toho mne budou přepadávat ta bláznivá stvoření, u nichž jsem pochybovala, že by dodržovala pravidla slušného chování a klepala či se tázala u přivřených dveří na toaletu. Všimla jsem si taky kamery v horním rohu toalet, jedna byla taky v koupelně, jak jsem zjistila večer při sprchování a v hlavní místnosti jich bylo hned několik. Vrátila jsem se nazpět ke své posteli, lehla si a schoulila se do klubíčka. Nervy v celém těle se mi napínaly a škubaly a já si přála se co nejvíc zmenšit, abych přestala poutat pozornost. Zanedlouho se otevřely dveře od místnosti personálu a jedna ze sester zahalekala: "Léky!" Tančící ženy se k ní nahrnuly jako první a ty, co ležely bez hnutí tak, jako já, se neochotně a ztěžka zvedaly. Když jsem přišla na řadu, vyfasovala jsem malou plastovou nádobku, ve které byly jakési tři pilulky. Vystrašeně jsem se zeptala sestry a zároveň i těch dalších "tvrdých ksichtů", které stály v pozadí, co mi to dávají a jedna z žen, která seděla u stolu mi odsekla: "To, co vám předepsal lékař. Tak si to vemte a nezdržujte." I když jsem se hodně bála, zeptala jsem se znovu: "Promiňte, ale před chvílí mne přijali, tak bych ráda věděla, co to mám brát. Můžete mi to (spolkla jsem spojení "jak normální lidi", co se mi dralo na jazyk) normálně říct?" Žena nakvašeně vstala, nakoukla do mojí nádobky a vyštěkla: "Dva frontiny na úzkost a k tomu rivotril." Na co je rivotril už jsem nezjistila, tak jsem to do sebe hrkla a protože po mně nikdo nechtěl, abych vyplazovala jazyk jako kontrolu, že jsem léky opravdu spolkla, odešla jsem po chvíli nenápadně na záchod, kde jsem je vyplivla. Neměla jsem v plánu sabotovat nějaké pokusy o změnu medikace, ale chtěla jsem napřed vědět, co a proč mi kdo bude dávat. Nešlo to tak ale udělat vždy, takže pár prášků se sedativním účinkem do mne přece jen dostali. Na fyzické symptomy to vliv nemělo, jen jsem byla trochu víc otupělá směrem k prostředí. Vedle mne na posteli ležela žena ve středním věku se smutnýma a unavenýma očima bez výrazu, která mne přátelsky pozdravila, když jsem se vrátila na své místo. Byla jsem jí vděčná a zkusila jsem se s ní dát do řeči. Ptala jsem se, proč je tady a ona, že trpí maniodepresivní psychózou a teď se už dlouho nachází v hluboké depresi, na kterou moc nezabírá medikace, tak tady chodí na elektrošoky. A prý že je tohle oddělení nejlepší, má to tu moc ráda. Na tohle jsem nevěděla, co odpovědět, tak jsem se zase zavrtala pod deku a zavřela oči. Dvě ženy - tmavovlasá a blondýna si dál nahlas povídaly, a po chvíli ta blond začala zpívat písničku, kterou už asi nikdy nedostanu z hlavy, protože ji zpívala strašně divným hlasem a se spoustou opakování. Pohupovala se při tom zcela mimo rytmus.
"Uvidíme Večerníčka, jak se uklání,
pokud vám není moc,
dobrý večer, dobrou noc,
zamává čepičkou,
z kouzelných hromádek hází lístky pohádek maličkou ručičkou..."  

"Ty, Péťo, jak je to dál?" otočila se k druhé tanečnici, ale ta jen zavrtěla hlavou. A tak spustila jak kolovrátek znovu tu samou pasáž. A pak znovu a znovu. Už jsem to nemohla déle vydržet. Vylezla jsem z postele a "utekla" do vedlejší místnosti, abych se jako lapené zvíře "ukryla" do křesla v koutě. Doufala jsem, že tady budu mít větší klid. Ženštiny za mnou ale přicházely a kladly mi nekonečné otázky ohledně mého stavu a toho, proč tu jsem. Samy pak bájily různé protichůdné příběhy, jejichž gro vždy spočívalo v tom, že jsou normální a jsou tu dobrovolně a mohou kdykoli odejít. Když jsem pak k večeru byla svědkem toho, jak tu tmavovlasou, která vykřikovala na personál, že je v noci zabije a nás ostatní taky, povalili dva mužští zřízenci na zem a kříčící ji odvlekli do oné záhadné místnosti v šerém rohu, kde ji zavřeli, chtělo se mi umřít. Nikdy v životě jsem neprožívala takovou úzkost jako tady. Nikdy v životě jsem nebyla emočně blíž tomu, že bych se dovedla sama zabít. O to větší zoufalství, když jsem si uvědomila, že to mi tady asi nedovolí. Někde vzadu v hlavě jsem si ale pořád držela špetičku naděje, že tu musím "jen" přežít do rána a pak půjdu jinam, kde to snad bude lepší. Když jsem cestou na záchod opatrně nahlédla malým okýnkem v zavřených dveřích pokoje, kam ženu odvedli, spatřila jsem ji svázanou a přikurtovanou k lehátku. Nechali ji tam několik hodin a ona celou dobu nepřestávala naříkat. Když jsem šla nazpět do jídelny ke křeslu, zavolala mne jedna sestra na ošetřovnu, že ode mne potřebuje podepsat souhlas s hospitalizací. Šla jsem tedy za ní a i když jsem z její strany cítila značnou netrpělivost, jelikož jsem si chtěla přečíst, co podepisuju, pročetla jsem si dokument až do konce. Pak jsem řekla: "Než to podepíšu, chtěla bych vědět, jak to tady funguje. Když budu chtít odejít domů, tak můžu?" Sestra se vědoucně pousmála. "No, jste tu dobrovolně, ale to neznamená, že můžete kdykoli odejít. To byste musela podepsat revers a musel by vás vidět lékař, který by určil, že nejste nebezpečná sobě nebo okolí." Nerozuměla jsem tomu. Oni nevěděli, za jakým účelem tam jsem? Pokusila jsem se to sestře vysvětlit, ale neposlouchala. Naopak ji moje "vzpurnost" vypudila k prohlášení, že pokud budu dělat problémy, tak se z dobrovolné hospitalizace může stát nedobrovolná a to - jak lakonicky dodala - "nechci zažít." Vrátila jsem se ke křeslu a padla do něj jak podťatý strom. V tu chvíli jsem nevěřila už ničemu. Podrazil mne můj praktik s psychiatričkou? Zavřeli mne na psychiatrii, kde nebudu moct k ničemu mluvit a oni mne tu budou držet tak dlouho, jak se jim zlíbí? 
"Tos udělala dobře, žes sem šla" ozval se najednou nějaký hlas. Otevřela jsem oči a rychle si setřela slzy z tváří, abych se podívala, komu patří. Nade mnou stála asi padesátiletá žena s tváří jako maska, prázdnýma očima a svěšenými koutky úst. Přesto vypadala zatím nejnormálněji ze všech pacientek tady, tak jsem se jí odvážila říct: "Já jsem z nich úplně vyděšená, to je tady normální?" "Asi jo, já jsem tu teprve třetí den, ale za pár dní by mě měli přeložit jinam. Proč jsi tu?" Vysvětlila jsem jí to a ona mi odpověděla: "Tak to máš dobrý, jestli pudeš hned zítra na pátý. Mně nasadily nový antidepresiva, tak čekaj, jestli zaberou, protože já bývám dopoledne úplně mimo a chci se zabít a když zaberou, tak mne právě přesunou a budu tam nahoře chodit na elektrošoky." O půl páté jsem si šla vyzvednout svůj telefon a zavolala jednomu kamarádovi. Byl z mého popisu situace tak v šoku, že se zmateně ptal, jestli nemá někam zavolat, na policii nebo tak. Uklidňovala jsem ho, i když jsem spíš v těch slovech přesvědčovala samu sebe, že svým dvěma lékařům věřím a že pokud mi slíbili, že tu budu maximálně jednu noc, tak to tak bude. Půl hodiny před večeří za mnou přišla mladá lékařka, aby se zeptala, jak se mám. Neměla jsem sílu cokoli předstírat, takže jsem přiznala, že jsem vyděšená k smrti z tohohle prostředí a ona s pochopením přikývla. Pak mne pobídla, abych jí o sobě něco pověděla, o vývoji těch mých symptomů a nakonec se zeptala, jestli jsem volala své rodině. Řekla jsem, že ne, že jsem zatím mluvila jen s kamarádem. To ji zaujalo a chtěla vědět, proč. Vysvětlit to, v čem jsem vyrůstala a proč se svou rodinou nechci být v kontaktu cizí lékařce v pár větách mi přišlo nemožné, ale něco jsem jí řekla a ona si během mého vyprávění pečlivě dělala poznámky. Když už se chystala k odchodu, zeptala jsem se jí s nadějí: "Platí tedy to, že mne zítra přesunete na páté oddělení?" Lékařka se viditelně zarazila a odpověděla:" To vám někdo slíbil?" "Ano" odsekla jsem s narůstajícím napětím v hlase. "Aha, tak já o tom nic nevím, ale pokud jste takhle domluvená..." pokrčila rameny a naposled se na mne zkoumavě zahleděla. Pak odešla a zanechala mne v ještě horším psychickém rozpoložení, než před svým příchodem. Přímo hmatatelně jsem cítila, že pokud se vnitřně trošku neuklidním, ať už je momentální situace jakkoli příšerná, tak že mne dělí jen tenká hranice od opravdického zešílení. Před večerkou jsem do sebe proto ráda nasypala další nášup benzodiazepinů a doufala, že všechna ta chemie přemůže mé tělo a mysl a aspoň na chvíli usnu. Část ženských halekala a pobíhala sem tam ještě dlouho po večerce v už zšeřelé místnosti, protože světla se s večerkou zhasínala, ale já to vnímala v čím dál větším odstupu, až jsem to nakonec přestala vnímat úplně. Upadla jsem do chemického kóma, což bylo to nejlepší, co se mi v danou chvíli mohlo stát.

Druhý den brzo ráno mne probudilo halekání těch stejných ženských, co vyřvávaly včera. Vypadalo to, že mají nevyčerpatelnou energii a personál na skutečnost, že neustále vyrušují ostatní pacientky do pozdních nočních hodin a ráno je zase brzy budí, evidentně rezignoval a nijak to neřešil. Vzhledem k tomu, že na ně pět "nejaktivnějších" pacientek v průběhu dne neustále ťukalo a dožadovalo se buď telefonu, něčeho k snědku nebo prostě čehokoli, co bylo nějakou formou pozornosti, jsem se jim ani moc nedivila, že už neměli chuť řešit cokoli "navíc". Po snídani jsem vyhledala útočiště v koutě u ženy, která mne včera oslovila, zatímco jsem seděla v křesle v jídelně. Dovolila mi, abych si sedla k ní na postel a i když jsem na ní viděla, že mluvit se mnou je nad její síly, být tu v blízkosti někoho, kdo mne alespoň neděsil, byla výhra. Vedle její postele ležela jiná pacientka zhruba stejného věku jako paní E., tak jsem se pokusila o konverzaci alespoň s ní a dozvěděla jsem se, že je profesí sestra na psychiatrii v jiné léčebně. Po mém dotazu, proč se neléčí tam (její diagnóza byla těžká deprese), rezolutně zavrtěla hlavou a řekla, že tam by se neléčila ani za nic a nebylo to jen z důvodu, že by ji mohli nějací pacienti jako jednu z členek personálu poznat. Asi po půl hodině mne E. požádala, abych odešla, že potřebuje mít klid, tak jsem se vrátila zase zpátky do své postele. Nic jiného se tu dělat nedalo. I když vám bylo fyzicky dobře, mohli jste tu tak maximálně přecházet sem a tam, vyměňovat si světonázory se spolupacientkami, případně se jít dívat na Óčko, které běželo bez přestávky v televizi. Ovladač nebyl k dispozici, takže kanál přepnout nešlo. Netrvalo dlouho a přišla vizita v čele s mladším vousatým lékařem. Šel najisto - zahleděl se na mne, jako by mne už dlouho znal a přátelsky se zeptal: "Tak co, paní Řiháková, připravená k odchodu na pětku?" Kámen, který mi v tu chvíli spadl ze srdce, musel být slyšet v celé léčebně. "Jasně" hlesla jsem a on už jen dodal, ať si v klidu sbalím věci, že mne tam sestra odvede zhruba za hodinu. Radostně jsem popošla těch pár kroků naproti k E. posteli, ale ta byla neustále mimo a mou krátkou komunikaci s lékařem vůbec neregistrovala. "Ty odcházíš?" zeptala se mě zmateně, když jsem jí sdělila šťastnou novinku a to bylo všechno, co jsem z ní dostala. Přišla za mnou až později, když jsem si balila věci do navrácené "rizikové" tašky přes rameno. "To je škoda, že odcházíš" řekla, "já tady nechci zůstat sama s těma bláznama. Fakt se jich bojím. Tys tu byla jediná normální." Pokusila jsem se ji utěšit, že se určitě brzy dostane za mnou, ale sama jsem o tom při pohledu na ni pochybovala. Přicházely za mnou i další pacientky a nevěřícně se ptaly, jestli fakt odcházím na jiné oddělení. Strávila jsem tu jen jednu noc, takže můj odchod pro ně byl o to větší atrakcí. Neochotně jsem přitakávala a snažila se jim tím naznačit, aby mě nechaly na pokoji, ale můj záměr se samozřejmě minul účinkem. Zasypávaly mne otázkami a ona bruneta, kterou včera jeden zřízenec povalil na zem a pak ji vzpouzející se s dalším kolegou odnesli na samotku, kde ji přikurtovali k posteli, se mě otázala, jestli mi může něco ukázat. Váhavě jsem přikývla, protože jsem se bála, že příliš razantní odmítání by u ní mohlo vyvolat vlnu agrese a ona se nato odploužila ke své posteli, aby se vrátila s vytrženou dvoustranou z papírového linkovaného sešitu, v němž byla nasypaná zrnka máku. Přišla i se svým "pokladem" až úplně těsně ke mně, že to budilo dojem, jako bychom byly důvěrné přítelkyně a spiklenecky mi pošeptala: "Víš, to je kouzelný mák. Přinesl mi ho bratr. Brácha mě zbožňuje a vždycky mi pomůže. Dneska, nebo nejpozdějc zítra si pro mě přijde a budu u něj bydlet. Má fantastickej, obrovskej bejvák." Přikyvovala jsem jak oslík, protože nic lepšího mě nenapadlo a opatrně, s velkou vlídností jsem odmítla jako dárek na rozloučenou pár zrníček "zázračného máku." V čem ona zázračnost spočívala, jsem se nedozvěděla. Skoro na sekundu přesně, co jsem zalepila vršek kabely na suchý zip, se u mne zjevila sestra se zbytkem mých věcí, které mi byly včera zabaveny, počkala, až je nacpu taky do kabely a pak mne vyzvala, abych ji následovala. Odcházely jsme za zvědavého pohledu všech pacientek prvního oddělení, dokonce i ty "nejdivočejší" sebou v tom okamžiku přestaly zmítat a strnule nás sledovaly. Chtěla jsem se ještě očima rozloučit s E., ale snad ona jediná se mým směrem ani nepodívala. Seděla na posteli se sklopenou hlavou jako zamrzlá.