Vstávat z popela - II. část

V. ODDĚLENÍ PSYCHIATRICKÉ KLINIKY - sobota, neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle, pondělí, úterý, středa

Na páté oddělení mne přijali první víkendový den. V sobotu a neděli byl na všech odděleních zdejší kliniky přítomný pouze pomocný zdravotnický personál, lékaři měli volno a k dispozici byl pouze lékař pohotovostní. Přes víkend se nekonal ani žádný program. První, co jsem poté, jak nás sestra vpustila na oddělení uviděla, byla malba stromu v pastelových barvách, která se táhla přes dvě stěny. Na první pohled se mi zalíbila. Nějakou podobnou malůvku jsem si totiž vždycky chtěla nakreslit na stěnu i doma ve svém bytě, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedokopala. Kousek od malby trůnila v rohu menší knihovnička a za ní se rozprostírala dlouhatánská chodba. Byla to taková ta klasická nemocniční chodba, jedinou výjimkou byla řada stolků obklopených židlemi a omšelými křesly, které byly rozmístěny podél - pochopitelně - zamřížovaných oken. Některá místa byla obsazena zdejšími pacientkami (v době, kdy jsem tam přišla, byly na oddělení pouze ženy, dva dny před mým odchodem byli přijati i dva muži), které si buď četly, povídaly, telefonovaly nebo hrály klasické stolní hry. Ne všechny byly upravené a vypadaly přívětivě a "normálně", ale oproti příjmovému oddělení mi to tu připadalo na první pohled jako ráj. Nejdřív jsem musela na sesternu, kde proběhla už dobře známá kontrola tašky, tentokrát mi ale byly zabaveny pouze žiletky a jinak jsem si všechno ostatní mohla ponechat. Jelikož jsem zde neplánovala chodit v sukni a dělat parádu, nijak mi to nevadilo. Umístili mne na pokoj nejblíže k sesterně - měl číslo jedna a byl to jediný pokoj na oddělení, vybavený kamerou. Jak jsem se později dozvěděla, musela jsem tam, protože to byla moje úplně první hospitalizace na psychiatrii a lékařský personál se mnou tedy neměl dosud žádnou zkušenost, pacientky, které zde pobývaly čas od času pravidelně, byly ubytovány v hezčích a útulnějších pokojích, které - jak jsem po nakouknutí do několika z nich posléze zjistila, připomínaly víc než nemocniční pokoj apartmán někde v penzionu.
Když jsem na pokoj vešla poprvé, nikdo v něm nebyl. Na první pohled ale bylo zřejmé, že dvě ze čtyř postelí jsou obsazeny, takže jsem si mohla vybrat mezi tou vpravo u okna, nebo tou vlevo u dveří. Okno bylo jasná volba. I když zamřížované, byl z něj hezký výhled do nemocniční zahrady a kousek od něj rostla vysoká bříza, jejíž větve se zelenavými drobnými lístky se při závanu větru dotýkaly mříží a příjemně ševelily. Byla jsem uprostřed vybalování, když na pokoj vešly dvě ženy - jedna menší a zavalitější a druhá hubená a výrazně vysoká. Ta první se na mě hned zeširoka usmála a představila se mi. Podaly jsme si ruce, ona tu mou pevně stiskla. Chtěla vědět, proč tam jsem a byla očividně zklamaná, když jsem jí odpověděla, že tam pobudu jen pár dní kvůli psychologickým testům. Tím, jak vypadala a mluvila (rychle a rázně a navíc měla takový ten typický "vychlastaný a vykouřený" hlas barové zpěvačky, ostatně na oddělení nás bylo kolem dvaceti a jedinou nekuřačkou jsem tam byla já), mi připomínala Věru Špinarovou. Ta druhá z nich - vysoká žena byla mojí postelovou "sousedkou", patřila jí totiž postel naproti. Mou nabízenou ruku sice taky stiskla, ale jen tak narychlo a plaše a když jsem se jí na vteřinu zadívala do tváře, uhnula pohledem. V. (alias Špinarová) po chvilce zase někam odešla a já jsem tam zůstala sama s touhle vysokou osobou, o které jsem dosud ani nevěděla, jak se jmenuje. Vypadala strašně nešťastně - oči zarudlé od pláče, opuchlá víčka, hubená a útlá ramínka shrbená. Přátelsky jsem se jí zeptala, s čím tady je a ona se zarazila, evidentně vyděsila a vybuchla:"Proč?! Vypadám jak debil, že?!"  Polekala jsem se, protože takovou reakci jsem absolutně nečekala a stáhla se. "Vůbec ne, ptala jsem se jen ze zvědavosti..." Když se V. vrátila zpátky, vysvětlila mi krátce, jak to tady chodí - v kolik bývá jídlo, v kolik vydávají léky, kdy chodí vizita a jaký bývá program, na což jsem podrážděně zareagovala, že já se programu účastnit nebudu, protože je mi fyzicky pořád hodně špatně. Trhla nesouhlasně rameny, ale nijak to nekomentovala.
Původní nadšení z přesunu na "uvolněnější" oddělení postupně opadalo. Hned jak jsem si sedla na postel, rozjela se opět celá symfonie bolestí, záškubů, pálení a mravenčení v plné polní a večer mi sestra po výdeji léků naměřila klasicky zvýšenou teplotu. Výdejna léků byla na úplně opačném konci chodby, než byl náš pokoj a já se tam pokaždé šourala podél stěny, aby mě nemusely sbírat z podlahy. Tady byly s kontrolou přísnější - většina sester vyžadovala vypláznutí a následné zvednutí jazyka, aby si byly jisty, že pacient předepsané léky opravdu spolkl, ale když to jen šlo a kontrola neproběhla, léky jsem "na tajňačku" vyhazovala. Dopřávali mi jich totiž opravdu měrou vrchovatou - pokud bych snědla vše, co mi bylo vydáno, za den bych do sebe naládovala kolem 12ti prášků. Čím déle jsem byla na našem pokoji, tím víc jsem si všímala anomálií v chování mých dvou spolubydlící. V. si neustále navztekaně něco mumlala a někdy mluvila tak hlasitě, že jsem vytahovala sluchátka z uší, protože jsem si myslela, že mluví ke mně, vyžadovala mít neustále zhasnuto hlavní světlo, protože ji prý dovádělo k zuřivosti (kvůli tomu jsem se s ní později chytla, protože jsem odmítala být neustále po tmě, jakmile se den nachýlil k večeru) a M. mne svými projevy vysloveně děsila. Do léčebny ji přijaly poté, co se zhroutila po smrti své matky, na kterou byla velmi upnutá (bylo jí 47 let) a ač od její smrti uplynul už téměř rok, nebyla schopná se s tím vyrovnat. Měla muže a dceru na prahu dospělosti, ale prakticky se o ně od smrti matky nezajímala, byla schopná se koncentrovat jen na svůj zármutek. Často naříkala a plakala a kdykoli s někým telefonovala, mluvila velmi hystericky a stěžovala si, že ji tu lékaři vůbec nechápou, že jí nevěří, když jim říká, že přišla úplně o barvu v obličeji a že je to proto, že vykrvácela (jak a kdy už ale nevysvětlovala), že vypadá jak dement a že jí jsou lékařské rady typu, že takový je koloběh života a musí se s matčinou smrtí prostě smířit, k h...u. Když dotelefonovala, její hysterie postupně přecházela do hlasitých nářků, že co chudák holka doma bez mámy (myšlena její dcera), jak jen to s ní dopadne... Rozumná řeč s ní nebyla. V. se ji snažila neustále uklidňovat - ale, jak se mi svěřila hned v neděli, byla z ní už úplně "vycucaná". M. následující týden přeložili na první oddělení. Nijak jsem se tomu nedivila, naopak mne překvapilo, že to lékařům trvalo tak dlouho. Byla úplně mimo sebe a na páté oddělení, kde už pobývali přinejmenším alespoň částečně stabilizovaní pacienti, prostě nepatřila. Mně i V. se po jejím odchodu ulevilo.
Ten první víkend jsem utíkala od mých spolubydlících do zdánlivého klidu na chodbu, kde jsem ale jako nově příchozí byla pro ostatní zajímavým objektem a přitahovala pohledy pacientek v křesílkách, bylo mi ale příliš zle na to, abych se s někým pokoušela navázat kontakt. Nakonec jsem našla svoje hlavní útočiště v koupelně - která byla oproti prvnímu oddělení prakticky neustále odemknutá a ve sprše i na záchodě jste se tu mohly normálně zavřít. Zamknout už ale ne... ale zavřené dveře mi stačily. Po zážitcích zespoda byly luxusem. Chodívala jsem se sprchovat dvakrát a někdy i třikrát denně,  zaháněla jsem pod proudem teplé vody zimnici, která mnou neustále lomcovala a horká voda dělala taky dobře mým staženým, zatuhlým a cukajícím svalům. Zároveň jsem si ve sprchovém koutě připadala nejvíc vzdálená realitě místa, ve kterém jsem se nacházela. V noci jsem nemohla vůbec spát - to se mi nedařilo dlouhodobě kvůli všem těm symptomům a úzkosti, která je provázela, ale ve společném pokoji se k tomu ještě přidal další problém v podobě hlasitého chrápání obou mých spolubydlících. Rvala jsem si do uší zmuchlaný toaleťák, ale nebylo mi to k ničemu. Na chodbě se naproti sesterně nacházel malý automat na špunty do uší, ale já u sebe neměla žádnou hotovost. V. i M. ale byly po mých stížnostech na jejich chrápání solidární, každá mi dala desetikorunu a já si tak mohla v neděli jedny koupit. Byla jsem jim za to neskonale vděčná.

V pondělí ráno přišla poprvé ranní vizita. Skládala se ze dvou lékařů, jedné sestry a ředitele celé psychiatrické kliniky, který ale do vizity (alespoň za mé hospitalizace) nikdy nijak nezasahoval. Pár minut předtím jsem konečně pochopila, proč se na mne V. celý víkend tak divně koukala - respektive proč se mi divně koukala na nohy. Do nemocnice jsem si sebou totiž nepřinesla žádné přezůvky, takže jsem se po oddělení pohybovala naboso jen v ponožkách. V to pondělí, pár minut předtím, než nám lékaři zaťukali na dveře, už to nevydržela a vyletěla na mne: "Sylvo, tady přece nemůžeš chodit bez bot. Vždyť si o tobě doktoři budou myslet, že seš vopravdickej blázen!" Vzdor tomu, jak mi bylo mizerně, jsem se její argumentaci musela pousmát. To ji ale jen vyprovokovalo k většímu naléhání a následné pochybovačné otázce, která ve mně vyvolala další vlnu pobavení: "Přišla jsi sem v botách, viď že jo?" Nakonec to dopadlo tak, že mi vnutila jedny svoje náhradní přezůvky, takže jsem vizitu očekávala řádně obutá. Okolo půl deváté se ozvalo zaťukání na dveře našeho pokoje, které hned poté sestra zvenčí otevřela a jako první zavolala M. M. vstala z postele a odešla za nimi na chodbu. Byla jsem strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám od psychiatrů očekávat, když "jediné", čím jsem trpěla, byla široká škála fyzických problémů, navíc jsem po zážitku z I. oddělení ztratila velkou část důvěry ke své psychiatričce, která stála jako jeden z lékařů vizity venku za dveřmi. Nechápala jsem, proč mě tam umístili, proč lépe neinformovali personál o důvodech, pro které do léčebny přicházím a proč mi zcela zbytečně způsobili tak velký šok. Po M. následovala V. a pak už jsem šla na řadu já. Šouravým krokem jsem přišla k lékařům, za což mne vrchní sestra počastovala znechuceným pohledem. Ale když jsem uviděla jiskrné oči mé lékařky (zbytek tváře měla schovaný za rouškou), negativní pocity vůči ní rázem opadly a já jsem pocítila úlevu, že konečně vidím známou tvář. Oba lékaři se mne zeptali na pár věcí a k mému překvapení nakonec nebyla stanovena jako ošetřující lékařka moje stará známá psychiatrička, ale její mladý kolega. Podala jsem mu ruku, což ho viditelně překvapilo a velmi neochotně a slabě mi ji stiskl. Okamžitě jsem k němu pocítila silný odpor, připadal mi arogantní a iritoval mne jeho distingovaný povznesený přístup, s jakým se mnou jednal - jakoby byl šlechtic, který na své cestě omylem zavítal do krčmy nižší kategorie a obával se, že si při zvednutí číše s vínem umaže své bílé rukavičky. Rozčilovalo mě, jak je mladý a s jakou jistotou přes svůj věk vystupuje. Vadilo mi na něm úplně všechno a vší silou jsem se musela ovládat, abych je nepožádala, jestli by svoje rozhodnutí ještě nepřehodnotili. V závěru našeho rozhovoru mi můj nový ošetřující lékař za souhlasného přikyvování mojí psychiatričky oznámil, že psychologické testy jsou objednané a měly by začít v průběhu tohoto týdne, ale že by už teď vzhledem k mým potížím a s nimi spojenou těžkou nespavostí vyzkoušel trošku pozměnit moji medikaci. Čučela jsem na ně jak slimák, protože jsem nevěděla, co jim na to mám říct. Trpěla jsem už přes rok teplotami a další fůrou příznaků a oni mi jako řešení nabízeli léčbu psychofarmaky. Přišlo mi scestné, rvát je do sebe, nevěřila jsem ani trochu, že by mi mohly nějak pomoct. Ale souhlasila jsem, že je můžeme vyzkoušet, co jiného mi taky zbývalo. Ještě jsem se na závěr vizity ujistila u své psychiatričky, jestli platí ta nepsaná dohoda, že se vzhledem k tomu, jak mi je pořád špatně, nemusím účastnit zdejšího programu a ona mi to - trochu neochotně, potvrdila.
Hned druhý den se ale tahle "dohoda" stala zdrojem konfliktu mezi mnou a zdravotním bratrem, který měl to ráno na oddělení službu - já jsem naší úmluvě rozuměla tak, že "nemuset se účastnit programu" znamená "nemuset se účastnit vůbec ničeho", tedy že ani nemusím vstávat v půl sedmé ráno jako ostatní, abych v 7:15 už byla připravená v jídelně na ranní komunitu, kde se probíraly akutní věci s celým zdravotnickým týmem V. oddělení, ale evidentně jsem celou věc nesprávně pochopila. Když jsem totiž napoprvé odbyla jednu sestru, která mne přišla neurvale tahat z postele a snažila se jí vysvětlit, že já mám výjimku a programu se účastnit nemusím, přišel mne za pár minut seřvat onen robustní chlap v zeleném medicínském stejnokroji s tím, že ranní komunita žádný program není, účastnit se jí musí všichni zdejší pacienti a proto ať sebou koukám hodit. Rychle jsem se tedy převlékla z pyžama a doklopýtala do jídelny. Hlava mi úplně hořela a šíje byla tak napnutá, jakobych vzadu za krkem měla pevně utažený řemen. Kvůli tomu se mi cestou rozmazával obraz před očima, v uších mi hučelo a pískalo a podlaha se pode mnou točila. Klesla jsem na jednu z posledních neobsazených židlí v jídelně a sklopila jsem hlavu. Ruce se mi silně třásly a byly jako led, sevřela jsem proto jednu druhou a pokoušela se je tak trochu uklidnit. Během komunity, která trvala sotva pár minut, jsem koutkem oka zaregistrovala zvídavý pohled mojí lékařky, která si mne po celou dobu prohlížela.
Po skončení komunity následovala ranní rozcvička, které jsem se rozhodně účastnit neplánovala, i kdyby se tu všechny sestry i bratři stavěli třeba na hlavu. A jedna ze sester se o to taky pokusila a dokonce mi svým robustním tělem i zatarasila cestu k východu - razantně jsem ji ale odbyla s tím, že mi je zle a mám dohodu s lékařem, že se denního programu neúčastním. Ještě za mnou nedůvěřivě volala, že si to ověří, ale to už mi bylo šumafuk. K těmto neshodám došlo v průběhu necelé dvoutýdenní hospitalizace ještě několikrát. Personál se tu totiž často střídal a předávání informací o pacientech mezi nimi evidentně moc dobře nefungovalo, takže jsem svůj status musela před sestrami obhajovat ještě několikrát. V pondělí a úterý do mne sypaly stále ty samé benzodiazepinové léky (prostě oblbováky), které mi krom pocitu, že jsem v jakési podivné mlze, co mne drobně odstřihává od reality, nijak nepomáhaly. Dny jsem trávila v posteli se zavřenýma očima a poslouchala nějaké rozhovory na svém notebooku, nebo jsem se dokodrcala k nějakému volnému křesílku na chodbě a dělala to samé tam. Později, když mi nasadili nové léky a mně začalo být mírně lépe, jsem začala pomalu otevírat oči a dívat se toužebně skrze zamřížované okno ven. Před mým zrakem se rozprostíral stále ten samý obrázek - červený vysoký kostel a kolem něj se míhající drobné postavičky lidí. Zírala jsem na něj s veškerou svou zbývající energií a nechala se přitom ovívat letním vánkem a přemítala o spěchajících lidech tam venku na chodnících. Přemýšlela jsem, jestli se ještě někdy budu schopná vrátit do normálního života. Jestli někdo přijde na to, jak mi pomoci. Často jsem taky později telefonovala s kamarádem a taky se svojí terapeutkou, která mi v těchto dnech byla opravdu výraznou oporou. Bez váhání souhlasila, že si můžeme volat téměř každý den a tyto naše rozhovory (telefonické obdoby psychoterapeutického sezení), mi velmi pomáhaly hospitalizaci zvládnout. Když mi bylo psychicky opravdu nejhůř, ptala jsem se také otevřeně své psychiatričky, jestli bych mohla odejít, pokud bych se pro to rozhodla a ona mi se stejnou otevřeností odpověděla, že dokud neabsolvuji všechny testy, tak že ne. "To by pak celé nemělo cenu" doplnila ještě nesmlouvavě. Tam někde hluboko v nitru jsem věděla, že má pravdu, ale nenáviděla jsem tady být. Nenáviděla jsem být vystavena všem těm pohledům sester a lékařů, kteří si o mně mysleli bůhvíco. Že jsem hysterka? Hypochondr? Psychotik? Jindy jsem se při delším rozhovoru své psychiatričce svěřila, že mě děsí pomyšlení, že jsem tady uvězněná a zbavená své svobody a svobody v tom, moci o sobě rozhodovat a ona na to podrážděně zareagovala, že "tady přece nikdo není uvězněný." Myslím ale, že pochopila, jak jsem to myslela. 

V úterý dorazily na V. oddělení i E. s tou sestrou z psychiatrie s depresí z příjmového oddělení a já jsem byla ráda, že je tu vidím. Ale ani jedna z nich se při pohledu na mě neusmála - jakoby mě ani nepoznávaly... E. jsem pak v následujících dnech vídala jíst osamoceně v prázdné jídelně snídani - začala chodit pravidelně na elektrošoky a před nimi člověk nesměl jíst, proto tedy jedla až po jejich absolvování. Vypadala pokaždé jak lidská troska, svaly v obličeji povolené, nulová mimika, mentálně zcela dezorientovaná. Odpoledne už ale bývala lepší a občas jsme si i popovídaly. EKT mne ale děsila a do dnešních dnů ji považuji za barbarskou, byť jsem ochotná připustit a chápat, že pacientům, u nichž selhává léčba farmaky, může třeba i zachránit život. Ani jsem si nechtěla představovat, jak bych vyváděla, kdyby mi - nedejbože - někdo někdy chtěl léčbu elektrokonvulzivní terapií předepsat... Tento den mi bylo taky při ranní vizitě oznámeno, že mi lékaři zkusí nasadit dva nové léky - jeden z nich bylo antidepresivum, používané u pacientů s různými fyzickými symptomy, pro které se nenašla během vyšetření fyziologická příčina a druhý lék jsem měla začít užívat před spaním pro podporu lepšího usínání. Ošetřující lékař mi taky řekl, že se zítra začne s psychologickými testy. Uvnitř jsem zajásala, protože v tomhle existovala jasná konstanta - čím dříve mne otestují, tím dříve mne odsud pustí domů.

Konečně nastala středa, kterou měly být zahájeny psychologické testy. Tajně jsem doufala, že je se mnou bude absolvovat klinický psycholog, kterého už jsem asi dvakrát střetla při jediné aktivitě vytyčeného denního programu na oddělení, které jsem se zúčastnila - tzv. skupinové terapii. Dávám před označení aktivity tzv. schválně - protože ve skutečnosti se o skupinovou psychoterapii nejednalo, sezení na židlích okolo tvrdého a přísně rovného gauče, na kterém seděl psycholog, bylo spíš něco jako zodpovídání dotazů hospitalizovaných pacientek, na které by jinak neměl nikdo čas odpovídat. Když se mě při jednom z dlouhých úvodních rozhovorů, které jsem absolvovala jak se svým ošetřujícím lékařem, který se mě dopodrobna vyptával na můj dosavadní život, tak i se svou psychiatričkou, která se mě pro změnu ptala na období těsně před rozvojem příznaků (protože můj předchozí život už znala z dřívějších návštěv), mi oba lékaři položili stejnou otázku: "Vypozorovala jste za tu dobu, že by vám něco dělalo dobře a třeba alespoň trošku zmírňovalo vaše příznaky?" Bez váhání jsem řekla, že mi nejvíc pomáhá mluvení a oni mi na základě mé odpovědi doporučili, ať zkusím alespoň chodit na zmíněné skupinové terapie. A i když probíhaly stylem - vy se ptejte na to, co je vám nejasné na vašich nemocech a já (externí psycholog) vám na to, pokud to budu vědět, odpovím a já sama jsem tam promluvila jen na začátku, kdy se po mně chtělo, abych v pár větách představila, proč tam jsem a co mě trápí, skupina probíhala v příjemné atmosféře a psycholog byl mladý sympaťák, u kterého bylo na první dobrou jasné, že ho jeho práce baví. A krom toho dovedl být i empatický a o pacientky se opravdu zajímal. Proto mne potěšilo, když to byl on, kdo mne ve středu v deset ráno vyzvedl v mém pokoji a požádal, abych ho následovala do místnosti, která ústila z ošetřovny, od které byla oddělena dveřmi. Už jsem ji dobře znala, stísněný, maličký a tmavý kumbálek s jedním křeslem a malým stolkem s počítačem, ve kterém se odehrály oba zhruba dvouhodinové rozhovory s psychiatry. Psycholog zasedl za stolek a ten den se ptal na všechno možné - většina otázek byla stejná, na které se ptal ošetřující psychiatr, ale některé dotazy byly nové a šly více do hloubky. Nedalo mi to a protože ve mně tento lékař vzbudil důvěru, odvážila jsem se ho zeptat na otázku, která mi vrtala hlavou prakticky od příchodu na V. oddělení. Když jsem viděla všechny ty pacientky, které tu často chodily jak tělo bez duše (včetně mě samotné) a lékaři do nich sypaly horem dolem léky, ale nebyl tu nikdo, kdo by si na ně udělal čas a obyčejně si s nimi někde o samotě promluvil, nechápala jsem, proč není psychiatrie (tedy medikamentózní léčba) úžeji propojena s psychoterapií, tahle jednostrannost mne rozčilovala a přišla mi padlá na hlavu. Psycholog se nad mou otázkou pousmál a odpověděl, že se ptá sám často na totéž, ale že si přesto myslí, že se vývoj vzájemné kooperace obou oborů vyvíjí a že snad časem k jejich většímu propojování bude docházet.  
Další den jsme si už příliš nepovídali, ale zato jsem vyplňovala stohy papírů se spoustou diagnostických otázek, napsaných miniaturním písmem, popisovala asociace, které mne napadaly v souvislosti s obrázky, které mi psycholog ukazoval (kontroverzní Rorschachův test skvrn, který je i přes stále výraznější zpochybňování jeho validity v psychologické diagnostice stále hojně využíván, obrázky, na kterých byli vyobrazeni lidé v různých situacích, IQ testy, testy paměti apod.). Právě tento den byl pro mne nejvíce kritický, protože jsem za sebou krom boje s neustupujícími fyzickými příznaky měla taky tři noci zcela beze spánku a proto moje schopnost soustředit se byla v mínusových hodnotách. Do mé těžké nespavosti pak další den razantně "hrábla" moje psychiatrička a předepsala mi zolpidem - silný lék na spaní, který mne opravdu dokázal "vypnout". V pátek už jsme si jen společně s psychologem dovyjasnili několik věcí a tím třídenní testování skončilo. Když jsem se předevčírem radovala, že během pár dnů půjdu domů, jaksi mi nedošlo, že se testy musí taky vyhodnotit, což mělo - jak mi psycholog přislíbil - trvat zhruba týden. 
I když mi bylo stále fyzicky velmi špatně, cítila jsem, že díky změně léků se pozvolna mění i vnímání mých symptomů - byly tu nadále a se stále stejnou intenzitou, ale já jakobych cítila větší sílu v tom je zvládat a zároveň začala získávat větší sebedůvěru v tom, co moje tělo dokáže. Už jsem zvládala pomalou chůzí kratší procházky chodbou bez přidržování se zdi, delší rozhovory s některými pacientkami a o víkendu, který následoval po posledním dnu testů, jsem dokonce zmobilizovala pár ženských, co byly povoláním kadeřnice a dalších pár ženských, co se toužily ostříhat. Obsadily jsme koupelnu s několika hřebeny, sponkami a gumičkami, které jsme strategicky rozmístily po umyvadlech a pak jsme na sebe drahnou chvíli všechny zaraženě zíraly, protože nám došlo, že nám jaksi schází ta nejpodstatnější proprieta. Přemýšlely jsme, jak by jsme se my - "blázni" mohli dostat k nůžkám - ostrému a tudíž potencionálně nebezpečnému předmětu, kterým bychom mohli ohrozit sebe nebo někoho dalšího? Nakonec se S. - pacientka se schizoafektivní poruchou, která ve zdejší léčebně pobývala v pravidelných intervalech odhodlala a nadrzo se šla zeptat sloužící sestry na sesternu, jestli by nám ty zatracené nůžky prostě nepůjčila. A k mému (a nejen mému) velkému překvapení se vrátila celá rozzářená s nůžkami v ruce. Sestra nás jen přišla po chvíli zkontrolovat a když viděla, že se příjemně bavíme (prostě zkrášlující se kroužek ženských, na kterých by nikdo nepoznal, že je s nimi něco v nepořádku), uklidněně se usmála a nechala nás být, jen nás požádala, abychom otevřely dveře dokořán, aby o nás měla přehled. Měla jsem radost - ostříhat jsem potřebovala už hodně dlouho a tady to bylo navíc gratis a protože mám přirozeně vlnité vlasy, nemusela jsem ani nijak zvlášť řešit, nakolik kvalitní to ostříhání bude. Mě stříhala P., osmnáctiletá holčina, která se k nám přistěhovala do pokoje teprve včera k večeru namísto M., co odešla na I. oddělení. P. byla strašně milá a strašně ztracená - ráda a často mluvila o sebevraždě a už po prvním dnu, co s námi byla na pokoji jsem se tomu ani nedivila - měla přítele, který na ní byl extrémně závislý, volal jí co deset minut, a když jí nevolal, pípaly jí od něj smsky a neustále ji přemlouval, ať podepíše revers, že přece není žádný blázen a že on se o ni postará. Jediná potíž v téhle jeho péči byla v tom, že do toho "postarání se" zahrnoval i plánování společné sebevraždy. Do jakých detailů mi to připomínalo mou vlastní zkušenost... Jednou jsem s ní šla na kuřárnu a dala si s ní jednu cigaretu a ona mi vyprávěla svůj životní příběh - a i když mi přišlo, že si některé věci vybájila, tak i pokud byla pravda jen desetina z toho, co mi řekla, nedivila jsem se tomu, že se dostala tam, kde byla. Když mě P. ostříhala, poděkovala jsem jí a ona mi odpověděla: "Víš, ty se mi hrozně líbíš. Děsně moc bych si přála tě namalovat." P. se totiž kromě kadeřnice vyučila i na kosmetičku a já bych jí opravdu byla ráda udělala radost, ale protože se prakticky vůbec nemaluju, váhala jsem. "Neboj, bude to jen takový jemný, uvidíš, že se ti to bude líbit" přemlouvala mě dál, až jsem nakonec souhlasila. Její představa "jemného líčení" se ale výrazně rozcházela s tou mojí. Moje představa byla trocha řasenky a letmé přejetí rtů leskem nebo rtěnkou, představa P. spočívala v nanesení podkladové vrstvy pod make-up, make-up, pudr, tvářenku, rozjasňovač, několik vrstev řasenky, konturovací tužka na rty a navrch výrazná rtěnka. Protože mne domalovala krátce předtím, než nás sestra svolávala k večernímu výdeji léků, neměla jsem šanci tu hrůzu z obličeje odstranit, šla jsem proto hrdinně tak, jak jsem byla (i když bych v tu chvíli šla nejraději kanálem) a sestru na sesterně poprosila, aby zavřela oči. "Sluší vám to" řekla mi, když mě uviděla a já jsem zasyčela: "Vypadám jak prostitutka z Ria," což ji rozesmálo tak, že po mě ani nechtěla, abych na ni vyplázla jazyk, jestli pod ním neukrývám nespolknuté léky. 

V tu sobotu nás taky opustila V. (alias Špinarová). Odcházela domů ve stabilizovaném stavu, jak stálo v její propouštěcí zprávě. Byla tak moc hodná, že mi darovala jak svoje pantofle, tak i tepláky a triko s krátkým rukávem. Při rozloučení odmávla moje děkovací pokusy a řekla mi: "Ty seš tu poprvé, tak ještě nevíš, jak to tady chodí. Tady si musíme všichni navzájem vypomáhat." V. tu už byla poněkolikáté a den předtím mi přiznala, že ji sem přivezla sanitka, přikurtovanou k lehátku, kde musela zůstat přivázaná ještě další dva dny, protože útočila na personál, pomočovala a podělávala se, takže musela mít celou dobu plenu a byla prostě úplně mimo sebe. Nedovedla jsem si ji tak představit - krom té otravné samomluvy a paranoi ze světla, se zdála být dokonale při smyslech. Místo ní se do doby mého odchodu (což bylo za pět dnů) u nás na pokoji vystřídaly tři další pacientky - dvě z nich po jednom dnu pro jejich špatný stav převeleli na I. oddělení, jednu po dvou dnech pustili domů. A právě její případ je nejparadoxnější. Jednalo se o dvacetiletou holku s podobně vlnitými vlasy, jak mám já sama, ve volném, spíše klučičím oblečení. Působila velmi plaše, ale když jsem za ní šla, abych se představila a ona mi stiskla ruku, pocítila jsem k ní okamžité sympatie. Taková ta spřízněná duše, se kterou se od první chvíle cítíte bezpečně. Povídaly jsme si, koukaly spolu na filmy a když mi už na druhý den řekla, že ji budou propouštět, bylo mi to upřímně líto. Už jsem věděla, že L. je lesbička, i když s touto svojí identitou nebyla vůbec vyrovnaná, ale to, co mi svůj poslední večer v léčebně prozradila, mne dost šokovalo a postavilo do situace, se kterou jsem si nevěděla rady. Sem ji přijali po nezdařeném pokusu o sebevraždu (už tento samotný fakt byl pro mne zarážející, proč suicidiální pacientku propouštějí po dvou dnech) a stejně jako já byla prvně na I. oddělení. Byla tam tak zoufalá (což jsem si dovedla velmi dobře představit), že se chtěla zabít znovu a hystericky přemýšlela, jak toho dosáhnout. Když pak na zemi v koupelně našla vršek z láhve od piva (nechápu, jak se tam mohl vůbec dostat), sebrala ho, šla do jedné z kabinek, na kterou mířila kamera v horním rohu ze všech kabinek nejméně, přivřela dveře a pokusila se si s tím tupým vlnkovaným kovovým předmětem podřezat zápěstí. Samozřejmě se jí to nepodařilo a jediné, čeho dosáhla, byl hluboký šrám, který před lékaři zakrývala dlouhými rukávy své tmavě modré mikiny s kapucí. Přiznala mi, že o tom tady nikdo neví a proto ji taky tak brzo pouštějí domů - prý o tom věděla jen jedna sestra z I. oddělení, která jí ránu ošetřovala a té prý musela slíbit, že když už nic podobného zkoušet nebude, nenahlásí to na ni lékařům. L. to ochotně přislíbila a mně přišla naivita a neprofesionalita sestry neskutečná. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to přece jen nemám říct některému z doktorů - vždyť se chystali propustit člověka s jasně sebevražednými úmysly, ale nakonec jsem to neudělala. Už od dětství jsem musela přebírat odpovědnost jiných a dospělejších na sebe a mimo jiné i to mne dovedlo tam, kde jsem byla teď. A tohle moje zodpovědnost nebyla. Byla to zodpovědnost jen a jen L., co se svým životem udělá a taky lékařského týmu. Moje ne.

V úterý ráno mi na vizitě řekli, že testy jsou vyhodnocené a že se za mnou odpoledne zastaví pan psycholog a vysvětlí mi výsledky. A pak - pokud budu chtít - mne propustí. I když by mi doporučili ještě nějakou dobu pobýt v léčebně, dokud léky nebudou zabírat s plnou účinností a.... bla bla bla - už jsem je neposlouchala. Chtěla jsem odsud. Tam ven, na svobodu. I když jsem pořád nevěděla, co tam budu ve svém stavu dělat. Rozhovor s psychologem proběhl v přátelském duchu, potvrdil mi depresivní diagnózu, ale zároveň mi sdělil, že to z jeho pohledu určitě nevysvětluje všechny moje fyzické problémy. Doporučil mi denní stacionář, odpověděla jsem mu, že už mne to taky napadlo, jen si nedovedu představit, jak bych zvládla celý ten náročný program, když ani tady jsem se žádného nezúčastnila."Uvidíte, ono se většinou dá s vedoucími stacionáře domluvit. Myslím, že by vám to mohlo prospět. Jo a držím palce u státnic!" Řekl mi ještě mile na rozloučenou a já si pomyslela, že představa, že bych byla vůbec jen schopná dojet do Hradce na nějakou zkoušku, natož se jí zúčastnit, je stále ještě z říše snů. Vrátila jsem se zpět na pokoj a pomalu si začala balit věci. Ostatní byly pryč na ergoterapii, tak jsem se rozhodla přesunout na chodbu, kde jsem měla čekat na vystavení propouštěcí zprávy. Tu mi předal ošetřující lékař až téměř o dvě hodiny později. Omluvil se, že měli dole dva těžké příjmy a ochotně mi vysvětloval, co do zprávy napsal. I když víceméně nebylo moc co vysvětlovat - jeho diagnóza v podstatě kopírovala diagnózu psychologa - "rekurentní deprese s výraznými somatickými projevy, přesto touto diagnózou nelze rozhodně vysvětlit veškeré potíže pacientky." Poděkovala jsem mu a když mne doprovázel k sesterně, kde sestrám nařídil, aby mi odemkly dveře od oddělení a vypustily mne ven, uvědomila jsem si, že jsem mu křivdila. Nebyl špatným lékařem. "Za dva týdny přijďte, prosím, na kontrolu k paní doktorce (mojí psychiatričce), u ní jste v dobrých rukou" řekl mi ještě na závěr a pak už se za mnou dveře, oddělující svět těch "psychicky narušených" od těch "normálních" tam venku, zabouchly. Dole před nemocnicí už na mne čekal Uber taxík.
Byla jsem volná. A i když jsem stále nevěděla, cože to přesně způsobuje všechny ty věci, které mučily mé tělo i duši, cítila jsem se po pobytu zde rozhodně silnější a odhodlanější to zjistit.