Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (1)

10. 11. 2021 13:44:23
Na pouť do Santiaga vyráží ročně statisíce lidí. Absolvovat Camino, (jak se stezkám také říká výrazem přejatým ze španělštiny), můžete po různých trasách, o rozdílné délce i náročnosti, a to buď pěšmo, na koni nebo na kole.

Já jsem vyrazila v polovině října na trasu, která patří k těm nejméně frekventovaným a zároveň nejnáročnějším, na Camino Primitivo - "prapůvodní" cestu, po které v 9. století údajně kráčel úplně první svatojakubský poutník, král Alfonso II. Asturský a položil tím základy dnes už značně proslavené poutní tradici. Stezka Primitiva začíná ve španělském Oviedu a většinu své délky (321 km) vede skrze hornatou krajinu Asturie.

Zdejší krajina mi místy připomínala mix rumunských hor a irského venkova. Na cestě mne provázela vůně fermentovaného sena z nekonečných pastvin, cinkot zvonců krav ohánějících se po mouchách a překrásné hutné chuchvalce mlhy nad údolími při ranních rozbřescích. A taky Erik a "Fuck the deadlines... Do Camino!"

Cesta TAM: Do Ovieda jsem se letecky dostala z Vídně s přestupem na Mallorce za méně než pět hodin a letenka mě přišla na dvanáct stovek včetně pojištění storna. Cestovala jsem ale "nalehko", jen s příručním zavazadlem, které je zahrnuto do ceny letenky, což v mém případě byl 35 l batoh, do kterého jsem horko těžko "narvala" vše potřebné a o kterém jsem dobře věděla, že převyšuje povolenou velikost o pár cm jak na šířku, tak na výšku. V létě, když jsem letěla do Portugalska a nazpět s Ryanairem to nebyl problém, tak jsem doufala, že ani teď nebude, nicméně Wizz Air se při odbavení bez pardonu vytasil s klecemi na měření zavazadel. Ani jsem nedýchala, když jsem pozorovala pasažéry s menším báglem, než byl ten můj, jak jej nejsou schopní "nacpat" do příslušné klecové "přihrádky" a musejí za něj doplácet. Bláhově jsem si stáhla popruhy co nejvíc, aby se batoh na mých zádech jevil co nejmenší a... ono to vyšlo. Volotea, společnost, se kterou jsem pokračovala z Mallorcy už zavazadla neřešila vůbec. O půlnoci jsem tak uléhala ke spánku bez jakýchkoli neočekávaných finančních ztrát v levném hotýlku ve středu Ovieda a ráno před osmou následujícího dne vyrážela na svou první etapu svatojakubské pouti.

I. DEN - Oviedo - San Juan de Villapaňada: 30 km

Ráno bylo chladno a zataženo, ale zpoza mraků si nekompromisně prorážely cestu sluneční paprsky, díky kterým bylo Oviedo hezky fotogenicky zabalené do zlatavého hávu. Prošla jsem si centrum, udělala pár snímků, v supermercado koupila jídlo na celý den a pak už jsem se napojila na stezku značenou symbolem mušle hřebenatky. Ve městě (a jak se posléze ukázalo obecně ve městech) není Camino tak dobře značené jako ve volné přírodě a tak jsem měla radši zapnutou i navigaci, abych zbytečně nebloudila. Netrvalo dlouho a sotva jsem se vymotala z městské zástavby, rozprostřela se přede mnou nádherná scenérie hor, do kterých jsem mířila. Spolu s černými plnokrevníky, poklidně se pasoucími v ohradách podél stezky, tvořila až kýčovitý obrázek. V malém kostelíku pár km dál přibylo v mém Credenciálu druhé razítko (poutnický průkaz, do kterého během cesty sbíráte razítka na místech, kterými procházíte, a pak se jím prokazujete v Santiagu, aby bylo jasné, že jste pouť opravdu absolvovali. A mj. vás díky němu ubytují i v levných poutnických ubytovnách, tzv. albergue). Kolem sedmé večer jsem byla v městečku Grado, kde jsem minula dvě poutnické ubytovny, ale pokračovala jsem dál do prvního táhlého stoupání. Dnes bylo v plánu dojít až do vesničky Villapaňady, vzdálené ještě 5 km od Grada. Hned za městem mi cestu zatarasil agresivní pes, který byl sice uvázaný na řetězu, jenže ten řetěz pohodlně dosahoval až na silnici, po které jsem potřebovala projít. Nakonec jsem se rozhoupala a úsek překonala sprintem, srdce jsem ale měla až v kalhotách. Velcí pastevečtí a často agresivní psy na volno byly na Primitivu celkem problém, opakovaně jsem musela brát do rukou kameny, abych se měla v případě potřeby jak bránit a nebylo to vůbec nic příjemného. Zatímco jsem se škrábala do kopců, už se setmělo a než jsem dorazila k ubytovně, byla úplná tma. Což bohužel pro mě korespondovalo s potemnělou albergue, a já jsem tak už ani nepotřebovala číst ceduli s nápisem "cerrado" - (uzavřeno), abych pochopila, která bije. Tak to byl průser. Zkoušela jsem ještě zavolat na číslo na štítku, jenže pán mluvil pouze španělsky a já pouze anglicky, takže jsme si moc nepopovídali, nicméně slůvku "cerrado" v jeho monologu jsem porozuměla. Moje blbost, měla jsem si to zjistit dopředu. Byla tma, chladno a k tomu už jsem se nacházela v dost velké nadmořské výšce. Omrkla jsem ubytovnu a nakonec se rozhodla přelézt nízkou branku, vedoucí na zahradu a dvorek, kde jsem našla dost nechutnou starou matraci, dvě pootevřená okna na ventilačku a k tomu zrezlou vidličku. Příležitost dělá zloděje a zoufalí lidé dělají zoufalé věci, takže jsem vyštrachala v batohu čelovku a dobrou půl hodinu se snažila okna vidličkou otevřít. Bez úspěchu. První noc na pouti jsem tedy strávila na oblemcané špinavé matraci ve spacáku, naštěstí nebyla nějak extra zima. O spánku nicméně nemohlo být ani řeči.

II. DEN - San Juan de Villapaňada - Salas: 20 km

Protože jsem byla po první noci ukázkově "vyflusnutá", rozhodla jsem se, že dneska zvolním a abych měla jistotu, že se tuhle noc dobře vyspím, ubytuju se v hotelu, místo v albergue. Nemám ve svém telefonu připojení na internet, ale jelikož je Salas větší městečko, předpokládala jsem, že sehnat tam samostatné ubytování nebude problém. Cesta mě vedla zvlněnou krajinou a sem tam jsem potkala osamoceného poutníka. Pár km za Villapaňadou jsem v maličké vesničce o pár domcích narazila na bar a když jsem se tam vydala na kafe, objevila jsem tam smečku divokých psů a k tomu nádavkem Slováka Maťa. Udělal mi kafe, přinesl sušenky a lískové oříšky a chvíli jsme si popovídali. Před pár lety se tu zamiloval do místní ženy, oženil se s ní a dneska krom několika psů, které nikdo nechce, pečují společně o dvě dcerky. Poradil mi, abych si stáhla appku Buen Camino, kde jsou k dispozici veškeré hlavní poutní trasy do Santiaga včetně důležitých informací o ubytovnách, terénu, etapách... (aplikace je zdarma ve španělštině nebo angličtině a když si stáhnete svoji trasu, funguje pak i bez připojení k netu) a prozradil hořkou informaci, že jsem mohla klidně přespat u nich. No jo, kdybych to bývala věděla... ale zase jak často se mi podaří zkoušet se někam v zahraničí vloupat, že. Když jsem kolem čtvrté odpoledne dorazila do Salas, našla jsem hned na náměstí jednu uzavřenou poutnickou ubytovnu a hned vedle menší hotel Soto. Zkusila jsem dveře a...- nic. Hrklo ve mně - co když bude hotel taky zavřený a co když neseženu ubytování ani tady? Tiskla jsem urputně zvonek a po chvíli se z něj ozvala podle hlasu postarší dáma a následovalo druhé kolo v souboji angličtina vs španělština, ve kterém jsem opět prohrávala, protože mi paní nerozuměla ani slovo. Odmítala jsem to vzdát a lovila v mozku těch pár španělských slůvek, která jsem se před odjezdem učila. Cafe con leche, buenos dias, gracias...místo se řekne plaza??? Dolores mi nerozuměla nadále, nicméně ji moje neodbytnost přinutila sejít ze třetího patra až dolů ke mně a pak už jsem ji posunkovou řečí přemluvila, aby mě ubytovala. Pokoj s vlastní koupelnou a výhledem na náměstí mě přišel na sedm stovek (Kč, ne Euro :-). Večer jsem strávila praním všeho, co předešlou noc přišlo do kontaktu s tou hnusnou matrací a pak jsem s horkou čokoládou v ruce sledovala na balkoně západ slunce.

III. DEN - Salas - Tineo: 20 km

Vyspala jsem se skvěle a když jsem ráno kolem půl desáté vycházela ze dveří hotelu, otevřelo se nade mnou v nejvyšším patře okno a Dolores na mě řvala přes celé náměstí: "Buen Camino, Sylvia!" Zašla jsem si nakoupit a protože jsem byla plná energie, "šlápla jsem" pořádně "do pedálů" a ačkoli hned za Salas začínalo dlouhé stoupání, zdolala jsem úvodních a nejnáročnějších 8 km dnešní etapy během dvou hodin. Na cestě do Tinea jsem dnes potkala jen jediného poutníka, který se navíc viditelně nechtěl družit a tak jsem si vychutnávala úplnou samotu, již narušovala pouze hospodářská zvířata, za kterými jsem bez váhání lezla do ohrad a do toho jsem jak fanatik fotila pořád dokola přibližující se hory. Bylo nádherné a teplé počasí a tak jsem dva km před mým dnešním cílem u koňské ohrady chvíli přemýšlela, jestli si dneska nemám ustlat pod širákem, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nemohla jsem si pomoct, ale spaní venku v zahraničí, a to i na odlehlých místech, kde je pravděpodobnost setkání s jakoukoli druhou osobu velmi nízká, ve mně vyvolávalo nepříjemné pocity. K albergue v Tineu jsem dorazila kolem páté, ale to jen proto, že jsem se dneska hodně loudala, mazlila, kochala a fotila. Narazila jsem tu na Carlose, který mě ubytoval (za 5 euro) a Miguela, dalšího poutníka a jak se s blížícím se večerem ukázalo, mého jediného spolunocležníka ve velkém pokoji plném patrových postelí. To, že jsem se ocitla sama v albergue s jediným chlápkem, mě celkem rozhodilo a já když jsem nervózní, tak jím a jím a jím, takže jsem si skočila dolů z prudkého svahu do města nakoupit a jedla a jedla a jedla... kousky chobotnice v konzervě jsem zajídala obří bagetou plněnou špekem a chorizem, na to jsem "stlápala" ještě sladký croissant a všechno to spláchla pivem. Vyústění tohoto počínání bylo, že jsem místo spánku zvracela, zvracela a zvracela. Miguel měl naštěstí dobré spání, a zatímco já jsem neustále přebíhala ze své postele do přední části budovy na záchod, provázelo mě jeho poklidné pochrupování. Usnula jsem asi na hodinu až nad ránem.

IV. DEN - Tineo - Campiello: 13 km

Když mi zazvonil v osm hodin ráno budík a já viděla venku tu tmu, byla jsem po probdělé noci strávené s hlavou v míse naprosto dezorientovaná, takže jsem si hledala na internetu, jaký je ve Španělsku časový posun, který by ji vysvětloval. Nic jsem pochopitelně nenašla a tak jsem zůstala v posteli až do devíti, kdy už se konečně trošku rozednilo a šla si dát ještě sprchu. Miguel už byl pryč. U toho jsem zjistila, že venku brutálně leje a děkovala jsem svému včerejšímu strachu, který mi nedovolil utábořit se venku. Měla bych teď všechno úplně promáčené. Bylo mi neskutečně zle. Rychle jsem vyhodila zbytek bagety s chorizem, protože jen při pohledu na ni se můj stav prudce horšil, nad půlkou croissantu jsem se ale slitovala a schovala si ho do batohu pro případ, že budu ještě někdy schopná něco pozřít. Sbalila jsem se, zabalila do pláštěnky sebe i batoh a vyrazila do deště. Trvalo mi půl hodiny, než jsem se jenom vyškrábala od ubytovny nahoru do kopce zpátky na Camino. Bylo mi jasné, že dneska toho moc neujdu. Koukala jsem do appky na možnosti ubytování a stanovila si dnešní nenáročný cíl - vesničku Campiello, vzdálenou pouhých 13 km. No jo, jenže jelikož většina z těch km vedla nahoru, nahoru a zase nahoru, tak to tak nenáročné bohužel nebylo. Cítila jsem se zesláblá, ospalá a vysílená a na jídlo jsem se stále nemohla ani podívat, i když už bylo dávno po poledni. Alespoň že už nepršelo, ale nahoře v kopcích bylo chladno a foukal silný nárazový vítr. Dělala jsem si dlouhé pauzy co pár set metrů a když mě nějakých sedm km před cílem s pobaveným úsměvem začaly míjet hloučky poutníků, kterých neustále přibývalo, věděla jsem, že budu muset zabrat, pokud chci dneska spát pod střechou. V Albergue Casa Ricardo (nocleh za 12 euro) jsem získala jednu z posledních postelí. Byla tu spousta lidí, ale nikdo z nich nemluvil anglicky, takže jsem se na ně vyprdla, zcela nespolečensky vlezla už v půl sedmé do postele, do uší si narvala sluchátka a poslouchala rozhovor se Štěpánem Kozubem. V deset už jsem byla v limbu a díky špuntům do uší, které jsem si nacpala tak hluboko, že jsem je ráno nebyla schopná vyndat, jsem neslyšela ani chlapské chrápání všude okolo.

Autor: Sylva Řiháková | středa 10.11.2021 13:44 | karma článku: 26.20 | přečteno: 1141x

Další články blogera

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

28.2.2024 v 16:18 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3106 | Diskuse

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.

28.2.2024 v 14:05 | Karma článku: 36.30 | Přečteno: 4682 | Diskuse

Sylva Řiháková

Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.

14.7.2023 v 16:57 | Karma článku: 32.74 | Přečteno: 980 | Diskuse

Sylva Řiháková

Andrej Babiš se klidně může stát prezidentem České republiky

Stačí k tomu pouhá skutečnost, aby se potencionální voliči Petra Pavla nechali ukonejšit průzkumy, které vykřikují do světa, že to má generál ve výslužbě v podstatě v kapse.

23.1.2023 v 15:42 | Karma článku: 22.95 | Přečteno: 628 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 478 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 232 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2836

Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám zrovna chuť to sdílet se světem :-) 


Pokud Vás v mých článcích něco osloví a budete se o to chtít se mnou podělit, můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@seznam.cz
 

Ať se Vám u mne líbí.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...