Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (závěr)

Pokoj v albergue ve Ferreira jsem sdílela se dvěma Španělkami, které jsem svým pozdravem v zatemnělé místnosti vyděsila k smrti, když se kolem deváté vrátily. Absolutně totiž nečekaly, že by jim přibyl ještě jeden spolunocležník.

XII. DEN - Ferreira - Boente: (27 km)

Mě zase málem skolil infarkt následující den kolem poledne, když jsem procházela další z mnoha maličkatých vesnic s kamennými domky a po zahnutí doleva jsem se ocitla v úzkém prostoru mezi několika staveními, kde jsem vpadla přímo do chřtánů smečky velkých psů, kteří se ke mně vrhli s vyceněnými zuby. Už jsem se viděla pokousaná do krve, v záchvatu paniky jsem ale zařvala jak tur a vymanila se z jejich obležení. Srdce mi divoce tlouklo, protože tohle fakt nebyla sranda. Žádný člověk poblíž nebyl, takže pokud by na mě zaútočili, dopadlo by to zle. Jeden ze psů, (ten jediný, který nebyl agresivní), se ale z nějakého důvodu rozhodl mě následovat. S pobavením jsem ho po chvíli podrbala na hlavě a čekala, že ho to po pár metrech přestane bavit, ale to jsem se přepočítala. Pejsek, který trošku pajdal na zadní levou tlapku, mě věrně doprovázel dalších deset km a když jsem si odpoledne sedla na chvíli u lesa, abych si trochu odpočinula, lehl si opodál a hlídal mě.

Opět jsem byla o hladu, v albergue ve Ferreiře sice byly nějaké automaty, ale já blbec utratila včera poslední drobné za pivo a až do pozdního odpoledne jsem cestou nepotkala nic v čem nebo z čeho by se dalo najíst. Čím delší vzdálenost se mnou pes šel, tím větší jsem o něj měla strach - že nenajde cestu zpátky, nebo že ho něco srazí. Zkoušela jsem ho opakovaně odehnat, nejdřív po dobrém (což nezabralo) a pak i po "zlém" - odstrčením nohou a křikem a poslední level byl, že jsem po něm házela malé kamínky. Ale krom ukřivděného a nešťastného psího pohledu, ze kterého mě bolelo u srdce, to nemělo žádný účinek. Zachránilo mě až bistro, na které jsem kolem čtvrté konečně narazila, kam jsem pejskovi utekla. Po celodenním hladovění mi velké kafe s mlíkem a tortilla (španělská specialita - bramborová omeleta) chutnaly jak mana nebeská. Když jsem vyšla zase ven, opatrně jsem se rozhlížela, jestli na mě ten trdlín někde nečeká, ale naštěstí hodinové prodlení ho odradilo. O to větší bylo mé překvapení, když jsem pejska - už uvázaného do psího spřežení spolu s huskym, našla o pár km dál. Husky patřil poutníkovi, který na mě už zdálky volal, jestli tenhle nový člen jejich smečky není náhodou můj pes, ale když jsem mu vysvětlila, že mě celou cestu jen pronásleduje, rezignovaně se zasmál a řekl, že jeho taky a že to tedy vypadá, že má nového psa. Měla jsem velkou radost, že se ho někdo ujal.

Kolem půl šesté jsem přišla do Melide, kde jsem si zašla na skvělý burger a i když tady byla spousta možností pro poutnické ubytování, byla jsem rozhodnutá jít ještě o pár km dál, do vesnice Boente. Albergue, kde jsem chtěla přespat, byla ale zavřená a nebe nade mnou víc a víc černalo a když jsem vešla na náměstí, začalo mírně poprchat. Nakonec jsem našla útočiště v další albergue, kde už čekala partička chlápků, až je Fernando - majitel - ubytuje. Nějakou dobu mi nebylo jasné, jestli mají místo, nebo ne, protože se mi Fernando snažil něco vysvětlit (španělsky) a když pochopil, že tudy cesta nepovede, vzal mobil, naťukal do překladače sdělení ve španělštině a vedle vylezl překlad v angličtině: "Ubytujeme vás, ale bohužel už vám teď večer nemůžeme vyprat oblečení."  Spadl mi kámen ze srdce, protože to mi bylo úplně putna a další příjemné zjištění přišlo vzápětí - v albergue měli oddělené prostory pro muže a ženy a jelikož já jsem tu coby zástupce něžného pohlaví byla jediná, nocovala jsem v pokoji se dvěma patrovkami úplně sama. Jen co jsem shodila batoh z propocených zad, spustil se venku brutální liják. Bylo fajn poslouchat to bubnování do střechy z tepla útulného pokoje a cpát se u toho čokoládovými koblihami. A konečně se mi taky podařilo vykoumat návrat nazpět do Čech - nejlevnější varianta byla sice zdlouhavá a komplikovaná, ale přišla mě na méně jak polovinu ceny, kterou bych platila, kdybych chtěla cestovat pohodlněji. Busem se přepravím ze Santiaga do Porta, odsud letecky do Budapešti a z Budapešti vlakem domů. Cena se vším všudy: 4 300 Kč.

XII. den (pro zobrazení klikněte na název fotogalerie)

XIII. DEN - Boente - O Pedrouzo : (28 km)

Ráno jsem posnídala přímo v albergue a nádavkem jsem dostala vášnivého hubana spolu s pevným objetím na rozloučenou od Fernanda. Byla zima a pošmourno, když jsem vyrazila do ranního šera, ale naštěstí už nepršelo. Chtěla jsem dnes dojít co možná nejdál, abych zítra - kdy dojdu do Santiaga a zároveň ten den budu odjíždět ze Španělska, měla co nejvíce času. Cedule podél cest a u barů mi oznamovaly, že už nekráčím po Camino Primitivu, ale Camino Francés. V jednom z nich jsem se stavila na kafe a krátký pokec s Němcem Adamem. Na ten jsme navázali ještě večer, protože jsme se v O Pedrouzo sešli ve stejné albergue. Nad kafem jsem se připojila k wi-fi a ověřovala si podmínky pro návrat domů. A s hrůzou jsem zjistila, že Maďarsko zakázalo všem cestovatelům vstup do země leteckou přepravou! Našla jsem v podmínkách ještě větičku, že: "tranzit zůstává zachován", ale už se mi nedařilo dohledat, co přesně to znamená.

Zavolala jsem proto do Čech na Covid linku. Slečna operátorka chvíli hledala a pak mi oznámila, že do země letecky jet můžu, ale musím mít PCR-test. Mě v tu chvíli omývali! Kde se tak asi mám předposlední den na pouti otestovat PCR testem?! Stejně mi to ale nedalo a protože jsem nakonec dohledala na jedněch stránkách informaci, že v případě tranzitu, (a to i leteckého), přes Maďarsko jet můžete a žádné potvrzení není vyžadováno, požádala jsem slečnu, aby celou věc ještě prověřila. Slíbila, že to udělá a asi za půl hodiny mi pípla smska, že to tak opravdu je, protože jí to potvrdili i její nadřízení. Ani tak se mi tomu nechtělo věřit a rozhodla jsem se, že zavolám přímo na budapešťské letiště. A měla jsem jasno - bylo to díkybohu tak, jak jsem doufala - pro pouhý tranzit nebylo potřeba vůbec nic. Ještě že jsem si to ověřila a nevyplázla tři tácy za zbytečný PCR-test. Nebyla jsem si ale jistá, jestli po mně někdo nebude během všech těch přestupů vyžadovat alespoň antigen a tak jsem se hned po zapsání v albergue v O Pedrouzo šla zeptat do lékárny, kde se můžu nechat otestovat. Moc milá slečna mi poradila, abych zašla v Santiagu do nějaké větší lékárny - a prý mi tam bez problémů antigen udělají. Uklidněná jsem si zašla do restaurace na poutnické menu - burger s hranolkami a pak se v dešti utíkala schovat na ubytovnu. Od Santiaga mne dělilo pouhých 18 kilometrů.

XIII. den

IV. DEN - O Pedrouzo - Santiago de Compostela: 18 km

Ráno jsem vyrazila na mé poměry velmi brzy - už v půl sedmé jsem kráčela ještě spícím městečkem. Stihla jsem ale ještě poslední snídani v jedné ze dvou už otevřených panaderií a vychutnala si závěrečnou čerstvě upečenou čokoládovou rolku. Čím jsem byla blíž k Santiagu, tím houstl počet poutníků a v samotné cílové stanici už nás byly davy. Zastavovala jsem v každé lékárně, na niž jsem narazila, abych absolvovala antigen, který mi dle lékarnice v O Pedrouzo měli všude udělat bez problémů a ejhle - on to problém byl. Ve většině  jsem se - klasicky - anglicky nedomluvila a tam, kde to šlo, mi vysvětlili, že by mě sice otestovat mohli, ale certifikát pro cestování že mi vystavit nedovedou. Byla jsem čím dál zoufalejší, protože ač jsem do Santiaga dorazila už kolem poledne a měla jsem tak mít příjemných pět hodin na průzkum centra, sháněním místa, kde by mě otestovali, jsem ztrácela drahocenný čas. A navíc to vypadalo, že zbytečně. Už jsem to chtěla vzdát, prostě to risknout a doufat, že po mě cestou test nikdo vyžadovat nebude, když jsem v jedné lékárně notně vzdálené od centra konečně uspěla. Paní mě odvedla dozadu do skladu, kde vybalila tyčinku, nechala mě pod svým dozorem řádně vyšťourat obě nosní dírky a pak mě požádala, abych se vrátila za čtvrt hodiny, že pro mě bude mít přichystaný certifikát. Přišlo mě to na pouhých deset euro, což byla třetina ceny, kterou bych platila v ofiko testovacím centru, jaká jsou např. na letišti. Zapadla jsem hned naproti přes ulici do bistra na bleskurychlý oběd (jak jinak než burgr) a pak si vyzvedla potvrzení s negativním výsledkem.

Konečně jsem mohla jít k cíli všech Camino poutníků - slavné katedrále s ostatky svatého Jakuba. Už jsem se tak nehnala a se zájmem si prohlížela centrum Santiaga s jeho úzkými uličkami. Některé z nich mi evokovaly Příčnou ulici z Harryho Pottera. Stejně jako v Oviedu, odkud jsem před dvěma týdny vyrážela, bylo po dešti, který zdůraznil barvy fasád, chodníků i pachů a když se přede mnou konečně vylouplo náměstí s katedrálou, na kterém se to hemžilo turisty, poutníky i místními, bylo krásné azuro.

Příchod ke katedrále byl hořkosladký. Cítíte pýchu a radost, že jste to zvládli a zdolali to, co jste si vytyčili, ale spolu s tím je vám i líto, že tohle jsou opravdu poslední kroky poutě a že to končí. Camino bylo - alespoň pro mě - hezkou demonstrací otřepaného úsloví, že důležitější než cíl je samotná cesta. Vstup do katedrály je zdarma, jen batoh musíte nechat venku. Vzala jsem si proto sebou veškeré doklady a cennosti, opřela batoh o stěnu a zařadila se mezi dav lidí, proudících dovnitř. Prošla jsem si hlavní části obrovské církevní stavby, s dojetím se na moment zastavila u kadidelnice, která se při obřadech rozhoupává a pak si chvíli sedla do jedné z mnoha prázdných lavic. Pobyla jsem tu asi deset minut a vstřebávala zdejší atmosféru a přehršel emocí, které se na mě valily jak z mého nitra, tak ze zdejších mohutných stěn. Kolik poutníků už tu sedělo přede mnou a prožívali teď to, co prožívám já? V co věřili a v co ještě uvěřit potřebovali?

Kolem půl třetí jsem katedrálu nerada opustila a zašla si o kousek dál do oficiální kanceláře pro poutníky, abych se tu jednak zaregistrovala (zajímá je země, odkud pocházíte a trasa, kterou jste ušli) a druhak si odsud odnesla certifikát v latině stvrzující, že jsem coby poutník absolvovala nejméně sto km pouti do Santiaga. Certifikát je hezky udělaný a je to milá památka. Pak jsem se vydala nazpět do centra najít nějakou kavárnu, kde by měli churros, abych si splnila své poslední Camino přání - dát si na úplný závěr jako odměnu klasický španělský dezert. Byl to vlastně Ericův nápad, já si churros chtěla dát kdekoli po cestě, ale takhle jako sladká tečka za celou poutí to bylo nejlepší. Seděla jsem v kavárně s roztomilými židlemi, co měly opěradla ve tvaru srdcí, máčela si mastné pocukrované tyčinky z odpalovaného těsta do husté horké čokolády a zapíjela to velkým cafe con leche. A přála si, abych stejně jako ten Harry Potter uměla čarovat a mohla si toho skvělého chlápka na protější židli zhmotnit. A měla tak příležitost se při našem loučení zachovat jinak.

Cesta autobusem do Porta byla krásně nostalgická. Autobus totiž jel podél pobřeží a křižoval místa, která jsem v srpnu procházela na své (po)lopouti po portugalském Caminu. Domů jsem v pořádku dorazila následující den odpoledne.

Jo a... test po mně nakonec nikdo nechtěl.

Poslední den na pouti