Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika. 

Tedy mobily, televize, tablety, herní konzole. Mobil mělo každé starší dítě vlastní, ale praxe byla taková, že je dostávaly až po příchodu ze školy a splnění všech úkolů, což jsem já dodržovala (ač jsem se musela často dohadovat s těmi nejstaršími, proč je otravuju, když teta R. jim normálně mobily nechává nonstop). Byly na nich regulérně závislí, takže mi po přečtení smsky bylo hned jasné, oč jde - R. chtěla opět vyvolat konflikt, který bych musela řešit já a střídající vychovatelka, která po dobu dovolené R. na skupině zaskakovala. Takže leda kulový, pomyslela jsem si a na zprávu ani nereagovala. Jenže jen co jsem přišla do práce, o tomto "nařízení" už věděli všichni a těsně před každodenní krátkou poradou mi hlásila střídající vychovatelka, že konzole i televizní ovladače už rychle ze skupiny odstranila a já ať si "pošéfuju" mobily.

Měla jsem v tu chvíli co dělat, abych se udržela, počkala jsem ale, až přijde i vedení a začne porada. Na ní jsem oznámila, že já nic takového dělat nebudu a že s tím naprosto nesouhlasím. A opravdu už jsem to neříkala milým a přívětivým tónem. Vedení mi dalo za pravdu, střídající vychovatelka překvapeně vykoktala, že ona jen chtěla být poslušná a splnit nařízení kmenové vychovatelky a věci, které na naší skupině sebrala, mi vrátila. Po poradě jsem šla na vychovatelnu pro nějaké formuláře a mezitím přijely ze školy děti z mojí skupiny. Můj plán byl to s nimi probrat, říct jim, že jsou na ně stížnosti ve škole, ale že jim žádnou elektroniku zabavovat nebudu, pokud začnou normálně pracovat.

Ach já naivní blázínek.

R. totiž byla důmyslná a neposlala nařízení ohledně zákazu elektroniky jen vychovatelkám a vedení, ale rovnou i dětem. Hlavně těm dvěma nejstarším klukům (13-tiletému a 14-tiletému), kteří se oba léčili na psychiatrii a oba měli ve svých složkách glejt o potížích se zvládáním agrese, na což brali i medikaci. 

V. byl jako nejstarší člen skupiny R. největším oblíbencem. Měl oproti ostatním dětem velké výhody, které mohl čerpat výměnou za své protislužby. Jeho protislužby spočívaly v tom, že R. ulehčoval práci a "dozoroval" děti v době její nepřítomnosti (když namísto aby se dětem věnovala, byť by je třeba aspoň hlídala, pospávala nebo si četla na vychovatelně). Opakovaně jsem byla svědkem toho, jak V. udeřil mladší dítě tak silně, že jej srazil na zem, kde se prudce rozbrečelo a když jsem mu v tom chtěla zamezit, vysmál se mi, že to má povolené od tety R.

Podle zuřivého dusotu, který se nesl ze schodiště až ke mně na vychovatelnu jsem pochopila, že je zle. První doběhl V. a za ním i L., a než jsem se nadála, letěly mým směrem dva telefony, před kterými jsem stihla taktak uskočit a přistály na skříňce. Zbytečně jsem se snažila klukům vysvětlit, že já s tím nařízením nesouhlasím, že se s nimi chci domluvit.... přišli už v afektu a nebylo to k ničemu. Další, co se proletělo vzduchem byly dva talíře a hrnky i s jídlem a pitím, co ležely na stole a pak ještě L. vší silou praštil pěstí do zdi, ze které se vydrolila spousta omítky. Za hlasitých nadávek pak oba odešli na skupinu. Vzala jsem si mladší děti ven na chodbu, kde jsem s nimi udělala úkoly a pak šla i pro ostatní na skupinu, že jdeme ven. Odpovědí mi od obou kluků byla jen spousta nadávek. Ale nakonec šli.

Když jsem je pak ale asi o hodinu a půl později šla zavolat, že jdeme domů, "vyfakovali mě" a znovu zahrnuli spoustou nadávek.

A já už to neustála a ruply mi nervy.

Lidsky se chápu, profesně to bylo selhání, ale řekla jsem jim, že já jsem jim nic neudělala a že se chovají jako kriplové.

Bylo vidět, jak se L. zatmělo před očima a kopl mým směrem vší silou balon, se kterým hráli fotbal, který jen těsně minul moji hlavu. Šla jsem tedy nazpět za zbylými dětmi, s nimiž jsme vešli do domu, kde jsem potkala ředitelku, která byla zrovna na odchodu. "Tak mi teď řekněte, co mám jako dělat?" Zeptala jsem se jí a krátce jí popsala, co se po příchodu dětí ze školy děje a že odmítají návrat do domova. "No to bych se na to podívala" vykasala si ředitelka silácky rukávy a šla pro kluky ven sama. Po delší době je opravdu přivedla, ale nepřestávali nadávat a vyhrožovat - tentokrát už nejen mně, ale i jí a další vychovatelce, která se také vracela domů zvenku. Namísto toho, aby se obě pokusily situaci zklidnit, začala na ně ředitelka křičet něco o nevychovancích a starší vychovatelka k tomu přidala ještě príma větu: "A uvědomte si, že za vás všecko platí stát. Vy ani vaši slavní rodiče jste nikdy nic nezaplatili!"

Kluci byli už úplně mimo sebe a já si jasně uvědomovala, že se to může snadno zvrtnout v reálné násilí směrem k domnělému úhlavnímu nepříteli, kterým jsem pro ně byla hlavně já. Zůstala jsem proto s menšími dětmi na chodbě ještě s dalšími vychovateli, zatímco L. střídavě vybíhal ze skupiny, aby mi nadával a vyhrožoval, že mě zmlátí. "Ty vole, co to děláš? Chápeš, že já jsem byla na tvojí straně?" Řekla jsem mu přiškrceně se sílícím strachem, načež ze skupiny pro změnu vyběhl V., který už se uklidnil, a odtáhl bratra pryč. Po chvíli se zpoza schodů vynořila ředitelka, která se nevěřícně zeptala: "Sylvo, slyšela jsem dobře, že jste mu řekla vole?" Teď jsem pro změnu zase nevěřícně zírala já na ni a říkala si, jestli se mi to jen nezdá. Skoro 14-tiletý dvoumetrový metrákový týpek tady kolem mě pobíhá, máchá pěstmi a vyhrožuje mi fyzickou likvidací kvůli situaci, kterou zcela záměrně vyvolala jiná vychovatelka a ona řeší tohle???! "Ano, paní ředitelko, pravděpodobně mi to uklouzlo. Ale to asi nebude důvod, proč se L. takhle chová, viďte?" Řekla jsem nakonec. "To sice ne, ale je to jedno s druhým" odvětila a odešla v klidu domů.

Přemluvila jsem jediného mužského vychovatele, který tam zrovna byl, aby tam ještě nějakou chvíli zůstal, ačkoli neměl službu, ale i ten asi za hodinu odešel a na moje stesky: "co když mě L. napadne" odvětil, že "to může napadnout i mě" a pak mě ještě uklidnil slovy: "kdyby se to stalo, normálně se neboj zavolat policii" a odešel. Celou tu dobu jsem vážně přemítala, že se na to vykašlu, nechám to tam tak, jak to je a spakuju se - že mi tahle práce a hlavně celá tahle prašivá situace nestojí za to, abych kvůli ní riskovala, že dostanu na budku. Navíc jsem si byla jistá, že pokud by se na mě L. ve své nepříčetnosti a fyzické převaze vrhl, nezůstalo by u jedné rány. Ale zůstala jsem, nějak to tam do konce služby zvládla a odjížděla s tím, že hned v pondělí podám výpověď (respektive zrušení PP ve zkušební době). Celý víkend jsem se pak klepala strachy, jaký ten poslední den v práci bude a uklidňovala se, že za ty tři dny, kdy jsem měla volno, se L. určitě uklidní.

Jenže neuklidnil. 

Usmyslela jsem si, že pokud na to bude aspoň trochu nastavený, zkusím si s ním o celé situaci v klidu promluvit, ale nastavený byl jedině na to, že mi rozbije hubu. Přilítl hned po škole za mnou na vychovatelnu a drze se dožadoval telefonu, na můj dotaz, jestli si pamatuje, jak se minulý týden choval mě poslal do p--i a zakřičel na mě, že jestli mu telefon nedám, zbije mě.

Pak se otočil a odešel, jenže po chvíli jsem opět uslyšela dupot na schodech a přes velkou chodbu jsem ho viděla, jak si to ke mně rychlým krokem míří. To už jsem dostala opravdu velký strach, a než ke mně stačil přiběhnout, zamkla jsem se.

L. zůstal stát ještě nějakou dobu za dveřmi a dál mi vyhrožoval.

"Bojíš se, viď? Jen počkej, až vylezeš."

Pak konečně odešel, já se celá vyklepaná odvážila odemknout a běžela dolů za vychovatelkou na první skupinu, která byla zároveň vedoucí směny. Řekla jsem jí, co se děje a že už to fakt není sranda a že chci zavolat policii. Ona s tím souhlasila, ale ještě mě požádala, abych spolu s ní šla ke mně na skupinu, že se chce osobně přesvědčit, jaká je situace - a pak už to bylo rychlé. Vešly jsme, L. seděl za stolem, který byl vyhrazen jen pro vychovatele, vedle sebe měl dva mladší kluky, které proti mně naváděl a ti mi spolu s ním sprostě nadávali a k předešlým výhrůžkám přibylo i to, že mě pobodají.

Pokrčily jsme s vedoucí směny svorně rameny, oznámily partě, že když si to teda přejí, tak jdeme zavolat policii a sešly jsme dolů, kde byla pevná linka. Vytočila jsem 158, sdělila policistovi, co se děje a policista naopak sdělil mě, že děkuje za informace, ale pokud už nejsem nikde zamčená a nikdo mě v tuto chvíli reálně neohrožuje, nemají pro mě co udělat. "Takže chápu to správně, že dokud mě teda fyzicky nenapadne, tak mám prostě smůlu?" "Já bych to tak neřekl, ale ve své podstatě ano." Nakonec jsme se ale přece jen nějak domluvili a on slíbil, že do dětského domova pošle hlídku. Měli dorazit během čtvrt hodiny. Šla jsem si opět sednout do svého "azylu" doprostřed chodby, snažila se nevšímat si L., který vybíhal ze skupiny a posměšně pronášel směrem ke mně, že "žádní cajti nepřijedou, páč to by sis netroufla" a když se ozval zvonek zezdola, zajel na skupinu jak lasička.

Dovnitř vešli čtyři těžkooděnci, které jsme doprovodili na skupinu ( v L. by se v tu chvíli krve nedořezal), vyvedli jsme ostatní děti pryč včetně L. staršího bráchy, který se vzpouzel a chtěl za každou cenu zůstat, aby mohl bráchu "chránit". Mezitím byla o celé situaci telefonicky informována zástupkyně, která po chvíli přijela z domova a vzala si děti na starost, abych se mohla trošku uklidnit. Čtyři policisté promlouvali L. na skupině do duše asi dvacet minut. Pak ho celého roztřeseného a bledého přivedli ke mně a on vykoktal: "Já se ti moc omlouvám, teto, za to, jak jsem se k tobě choval a až se vrátí teta R. a dá mi kapesný, tak ti koupím velkou čokoládu." "Nic mi kupovat nemusíš, L., už ani nebudeš mít komu." Poznámku o tom, že čokolády jim za odměnu, jak dobře to sehráli a tu svini, která si dovolila zpochybnit její výchovné metody, vyštvali, jim nejspíš koupí teta R. po návratu ze své dovolené, jsem spolkla. 

Druhý den jsem přijela vyřídit nezbytné formality a ředitelka se se mnou loučila slovy, že "ji mrzí, že jsem tady zažila takové věci a že odcházím, protože je přesvědčená, že bych pro děti byla velkým přínosem." 

Já odešla s notně pocuchanými nervy a pocitem obrovského rozčarování z toho, že člověk jako R. může pracovat a nadále pracuje jako vychovatel u dětí, které si i bez jejího působení s sebou nesou velký batoh bolesti a křivd ze svých raných let. A že je nadále deformuje a vedení, které se alibisticky vyhýbá konfrontaci a radikálnímu řešení, jí to umožňuje.

Až jim bude osmnáct, opustí brány dětského domova jako chodící časované bomby.