Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - I. část

4. 09. 2019 21:57:59
Předloni, když jsem se potulovala po Šumavě, mě jedné noci pod širákem ve spacáku něco silně poštípalo. Podobných pozůstatků po hmyzích atakách jsem na těle měla víc, takže jsem nad dalším jen mávla rukou a nijak ho dál neřešila.

Naopak, večer co večer jsem před zavrtáním se do spacáku po zběžné sebeprohlídce s uspokojením konstatovala, že počet přisátých klíšťat rovná se nadále 0 a že tak stále platí, že jediné klíště, které kdy sálo mou krev, bylo to, co ke mně (patrně omylem) zavítalo před deseti lety, když jsme s tehdejším přítelem procházeli okolí Třeboňska. Přišlo mi to tehdy úplně super, že na mne klíšťata nejdou a že se tak nemusím strachovat o možnou nákazu nějakou príma nemocí, kterou přenášejí. Vůbec jsem netušila, že nakazit se nějakou príma nemocí můžu i od jiného hmyzu, než je klíště. Co si tak ještě dnes matně vzpomínám, tak když jsem se vrátila zpátky domů, ono popisované poštípané místo na pravém lýtku bylo dost naběhlé a zarudlé a hodně dlouho se nechtělo "zacelit". Přesnou podobu skvrny si teď už ale nevybavím. Zato si vybavím, že pár dnů nato jsem si při otáčení "čudlíku" na troubě všimla, že mi silně brní a mravenčí konečky prstů. Udivilo mě to, ale nijak nevylekalo (napadlo mne myslím jen, že je to nějaká alergická reakce na to množství štípanců) a záhy jsem to pustila z hlavy. Ranka na lýtku se po čase zahojila, prsty sice taky brnět přestaly, zato mne ale začaly silně pobolívat šlachy a klouby v jejich okolí. Jak běžel dál čas, sem tam se mi stalo, že mi něco vypadlo z rukou, jako bych v ruce najednou ztratila cit, který se ale hned obnovil, takže jsem se zasmála své nešikovnosti a dál to neřešila. V následujícím - skoro dvouletém období, jsem bývala oproti minulosti dost často nemocná. Opakovaně mne přemáhaly nějaké virózy s vysokými teplotami a zvracením, na což jsem nikdy netrpěla. Při nárazových odběrech krve mi taky začaly vycházet zvýšené jaterní testy - nic světoborného, jen mírně "lítaly" na přeskáčku směrem vzhůru jednotlivé jaterní enzymy. Bylo to opravdu nepatrné zvýšení, které si můj praktický lékař vysvětloval léky, které už několik let pravidelně beru, a s klidným srdcem tak nad naměřenými hodnotami zaklapl mou složku.

Přišel podzim minulého roku. Byla jsem v nové práci, pořád ještě ve zkušebce a po další prudké a neočekávané viróze, která mne upoutala na týden na lůžko. K tomu mi před pár týdny začal poslední ročník mého dálkového studia, takže jsem po osmihodinovém zírání do monitoru v práci zapnula doma večer opět počítač a snažila se makat na diplomce. Bývala jsem velmi často unavená, ale tak nějak jinak, než jsem dosud znala, ale přičítala jsem to stresu z nové práce a většímu vypětí z kombinace plného pracovního úvazku a posledního ročníku magisterského studia. V lednu mi začalo zkouškové období, učilo se mi strašně špatně, jakoby můj mozek byl schopen fungovat jen na 20% své kapacity, navíc jsem se vůbec nedovedla soustředit - text se mi rozmazával, vyčerpávalo mne i přečtení jednoho odstavce. Stále častěji mne taky trápily potíže s koordinací, kdy mi těžkly ruce a nohy, spojené s motáním hlavy a závratěmi. Přesto jsem několikrát zvládla cestu z Prahy do Hradce, kde jsem studovala a všechny zkoušky jsem napoprvé udělala. Ta úplně poslední cesta už ale probíhala za hodně krizového scénáře. Hodně se mi motala hlava, připadala jsem si jako nadrogovaná, byla jsem malátná a hodně mě bolely svaly a klouby. K tomu nabral vlak na Hradec zpoždění, takže mi ujel přípoj v Pardubicích. Další měl jet až za 40 minut, a to už bych zkoušku nestihla. Naštěstí na vlakovém nádraží běžela wi-fi a já si tak na notebooku zjistila, že mi za 10 minut odjíždí do Hradce bus. Protože jsem Pardubice vůbec neznala, zeptala jsem se kolemjdoucích na cestu na autobusové nádraží - díkybohu bylo nedaleko, přesto jsem si nebyla jistá, jestli mi autobus neujede, protože rozeběhnout se nepřipadalo v úvahu - měla jsem pocit, že bych se v tu ránu skácela k zemi. Co nejrychlejším krokem to šlo, jsem došla k autobusáku a protože jsem nevěděla, ze kterého stanoviště měl bus na Hradec odjíždět, požádala jsem řidiče v nejbližším stojícím autobusu, aby mne nasměroval. "Víte, musím ho chytit, jedu na zkoušku..." "To jede támhle ze šestky, slečno" zahlaholil, "ale pospěšte si, už má odjíždět." Poděkovala jsem mu a rázovala si to ke správnému autobusu, když ten vzdychl, vypustil posměšně ze zadku trochu plynu a ujel mi před nosem. Zastavila jsem se a měla co dělat, abych se nesložila. Bylo mi hrozně zle, ale chtěla jsem prostě dokončit tu poslední zkoušku, jenže všechno bylo proti mně... V tu ránu vystartoval nečekaně svižně ze svého odstaveného autobusu řidič, kterého jsem před minutou prosila o radu (nečekaně proto, že byl docela tlouštík), zakřičel na mě "poďte, já ho zkusím odchytit támdle na křižovatce" a opravdu vletěl do celkem rušného provozu, zabušil na přední dveře pomalu jedoucího autobusu a zatímco já se k němu zvládla taky dobelhat, přemluvil kolegu řidiče, aby mě ještě vzal. "To víš, holka jede na zkoušku..." Nevěděla jsem, jak mu poděkovat... Oči mu jen zářily nadšením nad provedeným dobrým skutkem. I když mi bylo mizerně, musela jsem se celou cestu do Hradce usmívat, totálně mě to dostalo a dojalo. Díky tomuhle jsem svou poslední zkoušku zimního semestru stihla a zvládla, čímž jsem měla hotovo skoro celé studium. V nadcházejících měsících mne čekaly už jen dva lehké předměty kvůli splnění potřebného kreditového rámce a pak v květnu státnice.

Ve druhé půlce ledna jsem jedno ráno před odjezdem do práce stejně jako každý jiný pracovní den vyšla ven, abych vyvenčila psa a zjistila jsem, že se mi opět motá hlava. Když jsem chtěla sejít z chodníku na silnici, levá noha mi "vypověděla službu" - jako bych ji na kraťoučkou milisekundu vůbec necítila, v důsledku čehož jsem najednou letěla elegantním obloučkem vstříc asfaltu. Ještě jsem stačila natáhnout ruce před sebe a krásně jimi a kolenem zrýt vozovku. Na vyčištění - naštěstí - nehlubokých ranek už nebyl čas, spěšně jsme se psem dokončili obvyklé kolečko lesem a já odjela do práce. Tam mě kolegyně nasměrovala k lékárničce, abych si rány ošetřila. Tahle událost už byla věc, která mne výrazněji zneklidnila, a i když jsem stále měla tendenci ji bagatelizovat a svádět na vyčerpání, byla jsem už nalomená k tomu, jít k doktorovi. I když mám skvělého praktického lékaře, nemám s lékaři obecně dobré zkušenosti, a i kdybych je měla, stejně k nim nechodím ráda a jdu, až když už začíná jít opravdu " do tuhého". Kdyby se na druhý den v práci nestala další strašidelná příhoda, patrně bych se zase ukonejšila a maximálně se snažila trochu víc odpočívat.

Byla jsem zrovna uprostřed zařizování logistiky na velké množství praček, kterou jsem konzultovala s kolegyní, co seděla vedle mne, když mne přepadla šílená slabost spojená s motáním hlavy a hučením v uších. Vůbec jsem v tu chvíli nevnímala, co mi kolegyně říká a soustředila se jen na to, abych neomdlela. Hodinu jsem se pak nemohla vůbec postavit, byla jsem hrozně slabá a přišlo mi, že mě nohy neposlouchají. Nějak jsem pracovní den přestála a umínila si, že hned další den k praktikovi zajdu. Přijela jsem tam ve stavu, kdy jsem nevěděla, jestli sebou cestou někde "nešvihnu", popsala lékaři svoje symptomy, a když mi měřil teplotu, zjistili jsme, že je zvýšená. Vzhledem k mému popisovanému stavu mi 23. 1. vystavil neschopenku. Nenapadlo by mne tehdy, že na ní budu ještě i o více jak půl roku později. Následovaly odběry, kde jedinou anomálií byly opět lehce zvýšené jaterní testy. Kvůli příhodě se ztrátou citu v noze mi můj lékař důrazně doporučoval vyšetření na neurologii - aby to bylo co nejdříve, tak v nemocnici. Spádově podle bydliště patřím pod jednu konkrétní nemocnici, kterou mám od svého bytu zhruba 10 minut cesty autobusem, ale při představě její návštěvy se mi stáhl žaludek úzkostí. Byla jsem tam jednou na pohotovosti, kde jsem v čekárně viděla, jak arogantní sestra nakvašeně odesílá matku se řvoucím miminem, které hořelo horečkou, prvně do vedlejšího pavilonu na zaplacení poplatku, jinak ji to prý nezajímá a bez zaplacení je neošetří a mě samotné se později dostalo na dalším oddělení obdobného zacházení. Takových zážitků mám v nemocnicích nepočítaně, takže mám silnou tendenci vyhýbat se jim jak čert kříži. Rozhodla jsem se proto vykašlat na "spádovost" a "zkusit štěstí" v jiné nemocnici.

Autor: Sylva Řiháková | středa 4.9.2019 21:57 | karma článku: 22.72 | přečteno: 912x

Další články blogera

Sylva Řiháková

Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - III. část

Objednala jsem se do soukromé neurologické ambulance. Konečně jsem se dočkala důkladného neurologického vyšetření a vstřícného jednání ze strany lékařky.

5.9.2019 v 20:12 | Karma článku: 28.47 | Přečteno: 1141 |

Sylva Řiháková

Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - II. část

Dobře si pamatuju hodinovou ranní jízdu za tmy přes celou Prahu. Sněhové vločky lehounce dopadaly na černou vozovku i chodníky, kde byly okamžitě rozdrceny na kaši projíždějícími vozidly a chodidly lidí, spěchajícími do práce.

4.9.2019 v 22:59 | Karma článku: 26.11 | Přečteno: 1016 |

Sylva Řiháková

To se takhle sejde na konferenci psycholog, sociolog a antropolog...

Pod pojmem "sociální pedagogika" si většinou lidé nedovedou představit nic, nebo se jejich úvahy ubírají směrem, který se vztahuje buď ke slovu pedagogika, nebo sociální. Oba termíny spojené dohromady už ale bývají oříšek.

20.10.2018 v 14:24 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 633 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vera Kuncova

Právo na život

Tento blog jsem se rozhodla sepsat, abych objasnila veřejnosti, že i lidé s postižením mají právo na život, který není nijak jiný než u člověka, který se narodil zdravý.

18.9.2019 v 10:37 | Karma článku: 16.12 | Přečteno: 385 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Tradiční anglická hospoda

Není hospoda jako hospoda! Jak se liší ta anglická od té české? Na co se připravit a co vás čeká a nemine kromě smažené ryby s hranolkama, spousty octa, piva bez pěny a nevšímavého personálu?

18.9.2019 v 9:00 | Karma článku: 42.19 | Přečteno: 8126 | Diskuse

Jana Mrázková

"Napište blog, paní Žolíková, máte skluz!"

Pravila paní Matesová, když jsme se ráno potkaly s našimi pejsky na špacíru. Tedy, ona se jmenuje jinak, a já taky nejsem Žolíková. Jenže to máme tak vymyšlené: My pejskaři se obvykle při prvním setkání ptáváme na jméno pejska,

17.9.2019 v 23:21 | Karma článku: 16.09 | Přečteno: 228 | Diskuse

Miloš Korotvička

Dálnice D1 a my z Východu a oni z civilizace

Toto zamyšlení je psáno na sedadle autobusu, tedy v přímém přenosu a proto je možno konstatovat, že tento příběh je pravdivý a podobnost s ději a osobami není náhodná, nýbrž je, bohužel, přímo z našeho života.

16.9.2019 v 22:43 | Karma článku: 25.32 | Přečteno: 933 | Diskuse

Zdeněk Bárta

Bojuj za Koněva!! Komunisté vyzývají básníka Vyorala k boji!

Tedy pochopitelně nejen básníka Vyorala,ale všechny básníky.Bojujte svými verši za Koněva! Komunisté na Praze 10 jsou aktivní a burcují do boje i můzy, ovšem jen ty komunistické a prokremelské rudohnědé děvy, či snad děvky...?

15.9.2019 v 16:17 | Karma článku: 26.16 | Přečteno: 556 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 25.77 Průměrná čtenost 1394

Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám chuť se o to podělit se světem :-) 
 

Pokud Vás v mých příspěvcích něco osloví a budete mi chtít napsat Vaše postřehy, podněty apod., můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@atlas.cz
 

Ať se Vám u mne líbí.

Najdete na iDNES.cz