Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - II. část

4. 09. 2019 22:59:18
Dobře si pamatuju hodinovou ranní jízdu za tmy přes celou Prahu. Sněhové vločky lehounce dopadaly na černou vozovku i chodníky, kde byly okamžitě rozdrceny na kaši projíždějícími vozidly a chodidly lidí, spěchajícími do práce.

LEDEN: Nemocnice č. 1 - pohotovost, neurologie

Lékař na pohotovosti překvapivě nijak neprotestoval (patrně si ani nevšiml, že už nebydlím v obvodu této nemocnice, jak bylo uvedeno v papírech od praktika, protože mi nahrálo do karet, že předtím jsem v něm bydlela a on tak měl v počítači stále mou starou adresu, podle které jsem pod tuto nemocnici spadala) a o půl osmé ráno už jsem seděla v čekárně před neurologickou ambulancí. Do ambulance mne zavolali po 11., čekala jsem přes tři hodiny, přičemž za tu dobu dovnitř vešli dva lidé. Když jsem se konečně dostala na řadu, pochopila jsem proč - v prostorné aule plné prázdných lůžek se zástěnami posedávalo na židlích hodně zdravotnického personálu a zaujatě sledovali dvě ploché televizní obrazovky na stěně, kde právě Ester Ledecká jela slalom. Netrpělivá sestra na mne vyštěkla, abych jí ukázala doklad o zaplacení a mě se roztřásla už tak roztřesená kolena ještě víc. Nepovažuju se za slabého člověka, nicméně jako asi většina lidí nemám ráda konflikty. Ale přesto, že je nemám ráda, nevyhýbám se jim a pokud cítím, že mi někdo křivdí a danou situaci pro sebe vnímám jako důležitou, jsem schopná se ozvat a jít do konfrontace. U lékaře ale veškeré moje přesvědčení a zdravá sebedůvěra někam mizí. Cítím se vždy strašně zranitelná tím, že se neznámé osobě, která navíc bývá často hodně neurvalá a nepříjemná, svěřuju do péče a dalo by se říct, že pro mne návštěvy doktorů představují jednu z nejobtížnějších sociálních situací. Sestra mne odvedla k jedné zástěně, pak si bůhvíproč znechuceně odfrkla a nechala mne tam. Po chvilce přišla mladá lékařka. Nebyla nepříjemná a se zájmem si vyslechla všechny mé symptomy, které jsem jí svědomitě vyjmenovala, ale když si v papírech od praktika přečetla, že beru antidepresiva, její přístup se změnil. "No, vidím, že se léčíte s úzkostnou poruchou, je to tak?" Zmateně jsem přikývla, ačkoli už jsem začínala chápat, kam tím lékařka nejspíš míří. "Podle výsledků krve tam nemáte žádné známky zánětu, pokud vás bolí klouby, zajděte si na revmatologii, ale neurologické to určitě nebude." "Jo a podle bydliště jste měla jít do (mé spádové nemocnice), ne k nám" doplnila už mnohem méně přívětivě. Pak mi provedla rychlé vyšetření reflexů a podívala se na mou chůzi, a když mne s krátkou zprávou propouštěla, poznamenala: "Víte, já si myslím, že spousta těch symptomů může být i z té úzkosti..." Nechápavě jsem se na ni podívala. "I teplota, motání hlavy, ztráta citu v končetinách...?" Snažila jsem se nenechat odbít, protože to co říkala, byl úplný nesmysl, ale ona mne rychle přerušila: "To může být klidně nějaká obyčejná viróza..." Asi jsem na ni hleděla dost vyjeveně, protože ještě dodala: "Já neříkám, že si to vymýšlíte, nebo že jste blázen, ale spíš že vás třeba někde něco zabolí a že to prostě - díky té diagnóze vnímáte jinak." Nevěděla jsem ani, jak jsem se ocitla před ambulancí, bylo mi jak po ráně palicí. Po déle jak tříhodinovém čekání jsem byla venku zhruba za pět minut a s velmi nápomocnou diagnózou blázna a hypochondra.

"Tak jak dlouho vás tam nechali čekat?" Zeptal se mne můj praktický lékař na uvítanou, když jsem k němu šla za dva dny na kontrolu s výsledky. "Tři hodiny." "Tři hodiny?" Podivil se lékař a nevěřícně zavrtěl hlavou. "A co vám řekli?" Místo odpovědi jsem mu podala papíry. Rychle je přelétl očima, ostatně text od lékařky z neurologie nebyl nijak dlouhý a pak si odfrkl podobně znechuceně jako sestra v sobotu na pohotovosti nad mou drzostí, co že si dovoluju je obtěžovat, když Ledecká jede slalom. "Bezva, takže oni to prostě svedli na to, že jste úzkostná..." ironicky se pousmál a zahleděl se na mě. Jenže mě už moc do smíchu nebylo. Od jeho poslední návštěvy se u mne objevily další symptomy, které podle mne byly dost závažné a jako takové jsem se je snažila vysvětlit lékařce na neurologii, ona je ale odmávla do autu. Teplotu jsem měla už každý den - přicházela ve vlnách, předcházela jí velká zimnice, při které mi začala hodně "haprovat" termoregulace a pohybovala se mezi 37,5 - 37,8 stupni. Nejhorší ale byla nepředstavitelná slabost, která prostupovala celým mým tělem a pocit tuhnutí v trupu i končetinách, ne nepodobný paralýze. Krátká procházka s mým psem mne totálně vyřídila a já pak seděla ve své garsonce u topení a klepala se zimou a slabostí. Paralýza nohou se pak jeden den opravdu dostavila, když jsme se vraceli z procházky - silně se mi zamotala hlava a nebýt zrovna u lavičky, na kterou jsem ztěžka dosedla, padla bych na namrzlou zem. To ale nebylo to nejhorší - když jsem se trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že se nemůžu postavit. Prostě to nešlo - nohy nereagovaly - signál, který jim vyslal mozek, zamrzl někde na půli cesty a já jsem nemohla absolutně nic dělat. Trvalo to asi deset minut a pak to zase najednou šlo. Vyděšená do morku kostí jsem došla tu krátkou vzdálenost do bytu. K tomu začínaly oslabovat i moje kognitivní schopnosti - vypadávala mi běžná slovíčka, byla jsem zmatená, mozek jakoby obklopila nějaká mlha - přenášela jsem třeba nějakou potravinu do ledničky a nějak se místo ve spižírně ocitla na záchodě, kde jsem pět minut zírala na předmět v ruce a prostor, kde jsem byla a nevěděla jsem, co mám udělat dál. Před očima se mi objevily "mušky a plovoucí smítka", k motání hlavy, potížím s koordinací v prostoru a jemnou motorikou přibyly ještě silné návaly do hlavy - hlavně večer před spaním, během nichž se mi silně rozbušilo srdce, a měla jsem pocit, že ztratím vědomí. Pokaždé jsem se musela rychle posadit a zhluboka dýchat, abych to trochu rozehnala. Různě po těle jsem cítila brnění a mravenčení, nebo necitlivost, šíje mi zatuhla a byla téměř nepohyblivá, praskalo v ní a při pohybu to znělo, jak když se vzadu přesýpá písek, silně bolela a vystřelovaly z ní podivné tlaky do čela, lící, spánků, pak dále do hrudi, ramen, přední části krku, což vyvolávalo pocit škrcení a nějakého předmětu, který v krku uvízl. Bolesti malých kloubů se rozšířily do kloubů a svalů celého těla. Snažila jsem se to svému lékaři všechno říct a na nic nezapomenout. Poslechl si srdce stetoskopem, podíval se mi do krku a pak mne odkázal na lůžko, kde mi vyzkoušel reflexy a provedl další neurologické vyšetření. Vše se zdálo být v normálu. "No, je to diagnostická záhada, protože se to tváří jako infekce, ale v krvi ani známky po jakémkoli zánětu, dělal jsem vám i revmatoidní faktory, ty vyšly taky negativní, stejně jako western blot na boreliózu." "Do haj--u" pomyslela jsem si, protože na tu boreliózu jsem fakt spoléhala. Co jsem si tak studovala po rozběhnutí nemoci její příznaky, tak učebnicově seděly, a pokud tam byla souvislost s tím poštípáním před skoro dvěma lety, čekala jsem, že to v testu vyleze, dostanu na pár týdnů antibiotika a budu dobrá. "Každopádně z mého pohledu byste měla být v nemocnici" pokračoval praktik - "pokud se to takhle dál zhoršuje, ale obávám se, že budete muset do (mé spádové nemocnice), protože v ... by vás asi zase odbyli, protože tam podle bydliště nepatříte. I když oficiálně je to blbost, nemocnice se to snaží prosazovat, aby nebyli zahlceni pacienty z jiných městských částí." Nešťastně jsem se na něho podívala, ale pak jsem přikývla. "Co mi zbývá..." Bylo mi tak hrozně zle, že bych šla kamkoli, kde byla aspoň trochu naděje, že mi nějak pomůžou.

ÚNOR: Nemocnice č. 2 - interna, neurologie

Do nemocnice č. 2 jsem přijela kolem desáté dopoledne. Čekárna na interně byla nacpaná k prasknutí, na stěnách visely eso - budho motivační citáty v duhových barvách, které v ponurém pološeru, plném pobledlých lidí s ustaranými tvářemi, působily jak pěst na oko. Nesměle jsem zaťukala na dveře příjmové kanceláře, po chvilce vykoukla statná sestra, přejela mne přezíravým pohledem a vypálila: "Co se děje?" Protože jsem nevěděla, jak jí bleskurychle vysvětlit všechny mé problémy a ani se mi do toho před zástupem lidí za mými zády nechtělo, zahuhlala jsem jen:"je mi blbě," ona mi vytrhla papíry z ruky a zabouchla za mnou dveře. Odporoučela jsem se poslušně usadit na jedno z posledních volných míst v čekárně. Ani ne za půl hodiny mne zavolala mladá a milá sestřička, aby mi nabrala krev. Po jejím přístupu jsem maličko ožila a zadoufala, že to tu třeba nakonec nebude až tak strašné. Uprostřed odběru se za zavřenými dveřmi jedné z ordinací ozval rozčilený křik nějaké ženské. "A proč leze jako k nám do nemocnice, když byla před pár dny na vyšetření v ...?" Krve by se ve mně nedořezal, protože mi bylo jasné, že ta neznámá řvoucí osoba mluví o mně. Když si mě konečně zavolal lékař do ordinace, šourala jsem se tam jak prase na porážku v předtuše něčeho hodně zlého, proti čemu jsem neměla fyzickou ani mentální sílu se bránit. V ordinaci seděli dva mladší lékaři. Jak jsem záhy pochopila, jeden z nich tomu "šéfoval" a druhý byl patrně čerstvý absolvent, kterého zkušenější lékař zaučoval. "Tak co vám je?" Zeptal se ten "zkušenější", co seděl za počítačem, aniž by se na mne podíval. Spustila jsem na něj plejádu svých symptomů, zatímco on studoval mé papíry z dosavadních vyšetření. Po chvíli mne uprostřed mého výčtu přerušil. "Vy jste byla před dvěma týdny v nemocnici v ...?" Přikývla jsem a než se stačil zeptat, vysvětlila jsem: "Oni mi tam právě řekli, že podle bydliště patřím pod vás, tak proto jsem přišla sem." "Hm, hm... natočíme EKG - zavolej sestru" poručil lékař svému sekundantovi. "EKG mi dělal můj praktik před dvěma dny a bylo v pořádku" řekla jsem uctivě, abych jim případně ušetřila práci, kdyby to lékař v papírech přehlédl, ale on mne odpálkoval jak tenisák: "To mě nezajímá, co jste kde měla před dvěma dny..." Dovnitř vešla sestra, které jsem po příchodu odevzdávala své papíry. Úkosem se na mne podívala jako na ten nejobtížnější hmyz a místo zahájení natáčení EKG spustila směrem k doktorům žalozpěv a stížnosti na mou osobu. "Pane doktore, to je strašný co, proč nám sem chodí takovýhle lidi, nejdřív to zkoušela v .... a když tam nepochodila, tak jde k nám, já nechápu, proč nešla do toho Hodonína, když je odsud" - "Protože žiju v Praze, deset minut od vás," řekla jsem tiše, ale sestře jsem nestála ani za pohled a dál pokračovala ve své litanii. Seděla jsem tam na lehátku, do půli těla svlečená, aby mne mohla napojit na EKG, klepala se zimnicí a teplotou a v hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že tahle návštěva nebude nic příjemného, ale dosavadní vývoj předčil moje očekávání. Sestra o mně mluvila jako o nějakém nesvéprávném blbečkovi, kterému nic není a který z dlouhé chvíle obchází pražské nemocnice, aby chudákům zdravotníkům přidělával zbytečnou práci. Jako bych tam vůbec nebyla, jako bych neseděla sotva metr od ní. I když mi bylo mizerně a i když jsem se cítila strašně ztraceně a poníženě, nakonec jsem to nevydržela a skočila té káči do řeči tak silným hlasem, až mne to samotnou překvapilo: "Prosím vás, vy mě jako nevidíte? Já tady sedím a poslouchám tyhle vaše řeči, co si to vůbec dovolujete? Přišla jsem, protože je mi špatně a ..." "Já s váma nemluvím!" Utrhla se na mne sestra, ale nedala jsem se: "Ale mluvíte o mně, zatímco já tu sedím a musím vás poslouchat!" "No tak pardon" zasyčela uraženě sestra, chvíli čekala, jestli se jí někdo z lékařů nezastane, ale oba synchronně studovali špičky svých bot, tak se s odporem obrátila ke mně, aby mne konečně napojila na EKG. Byla jsem vytočená na nejvyšší míru a chtěla jsem jí ještě něco říct, ale umlčela mne způsobem, jakým na mne kdysi před skoro třiceti lety ječely "paňučitelky" ve školce: "A už zavřete pusu, ať vás můžu natočit!" Srdce mi bušilo tak, že jsem čekala, že jim tam to EKG strhnu, byla jsem rozčilená na úroveň infarktu, zmlkla jsem ale, protože mne zmobilizované síly začaly rychle opouštět a dostavila se velká nevolnost a zimnice a chtělo se mi plakat. Před lidmi nikdy nebrečím, ať je mi sebehůř, ale tady jsem k tomu opravdu neměla daleko. EKG bylo v normě, stejně jako krevní testy, krom - klasicky - zvýšených jaterek.

"Tady vidím, že berete antidepresiva?" Zeptal se lékař, když sestra po naměření EKG nakvašeně odplula a poprvé za celou dobu na mne pohlédl. "Ano, ale to už dlouho." Lékař začal něco vyhledávat na internetu a po chvilce vítězoslavně mávl na svého kolegu. "Poď se podívat." Zmateně jsem na ně hleděla, zatímco oni si zády ke mně četli něco na monitoru. "Vedoucí" lékař se na mne pak otočil a řekl: "No, tak jste je dobrala." V první chvíli jsem jeho všeříkající sdělení nepochopila, takže si musel povzdychnout nad mou tupostí a svou diagnózu mi dovysvětlit: "Nežádoucí účinky Mirtazapinu jsou: nevolnost, subfebrilie, závratě, brnění končetin, motání hlavy..." Zírala jsem na něho dál jak spadlá z višně, vážně jsem nevěděla, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. "Co na mne tak koukáte?" podotkl galantně a už značně netrpělivě a já mu jako ve snách odpověděla: "Ale já je beru už asi šest let a nikdy jsem žádné nežádoucí účinky neměla?" "Jó, tak vy nám nebudete věřit? Proč taky, dyť my jsme to akorát 14 let studovali..." odvětil lékař dotčeně a já si pomyslela: " "Ne, tohle fakt není ten důvod, proč ti nevěřím, hochu"... "To vůbec nevadí, abyste věděla, to se může projevit i později" uzavřel lékař můj případ a začal ťukat sdělení svého velkého objevu do počítače. "A co to tuhnutí šíje a ztráta citu v končetinách, to se tím dá taky vysvětlit?" nechtěla jsem to ještě vzdát. Lékař se na moment zarazil a přestal psát. "Dobře, tak já vám dám doporučení ještě na neurologii, ale počítejte s tím, že tam se načekáte." Pak mne poslali ven, abych si počkala na vyhotovení zprávy. Ještě ve dveřích jsem se otočila a zeptala se: "A do které nemocnice jsem tedy měla jít? To mám opravdu jet čtyři hodiny na Moravu, když jsem měla co dělat, abych dojela k vám, přestože už pár let žiju tady v Praze, jen tady nemám trvalé bydliště?" Lékař se na mne podíval a přiznal, že to je samozřejmě hloupost. Ještě pár vteřin jsem vyčkávala, jestli třeba neřekne alespoň něco vzdáleného omluvě za otřesné chování zdravotní sestry, ale naše konverzace už pro něj skončila. Na neurologii jsem čekala další čtyři hodiny. Čtyři hodiny na to, aby mi lékařka v ordinaci sdělila, ať jsem v klidu, že dneska prozatím všechny pacienty "rozchodila", takže se mnou to bude také tak. Moje potíže poslouchala jen tak na půl ucha, podívala se, jak chodím a v podobném duchu, jako na neurologii v první nemocnici, mi bez dalších vyšetření nebo alespoň doporučení k nim sdělila, že moje potíže nejsou neurologického charakteru.

Když jsem na druhý den šla s výsledky ke svému praktickému lékaři, zjistila jsem, že jsem nebyla jediná, kdo byl "seřván" za to, že jsem šla do uvedeného zařízení na konzultaci. Sestra mého lékaře mi při měření tlaku přiznala, že nějaká doktorka z nemocnice volala rozzuřeně k nim a chtěla mluvit s lékařem a zjistit, proč mě k nim posílal. "Ještěže on je takovej kliďas" podotkla sestřička a odeslala mne do ordinace. Praktik byl zadumaný a tichý. "Tak co, jak jste pochodila?" Zeptal se po pozdravu. "Oni fakt volali i vám?" odpověděla jsem otázkou, protože se mi tomu nechtělo věřit. "Jo. Mně volala nějaká doktorka a chtěla vědět, proč jste prý nejela na Moravu. Tak jsem jí vysvětlil, že ten důvod má uvedený v papírech." Hm..." na pár sekund jsem se odmlčela a pak jsem ještě podotkla: "Osobně to bylo ještě záživnější." Lékař se zamyšleně zahleděl na své ruce a pak mi řekl se zřetelnou lítostí v hlase: "Já jsem vás tam nechtěl posílat... Ale co jsem měl dělat? Možnosti téhle ordinace jsou bohužel omezené." Zatřásla jsem nesouhlasně hlavou a usmála se na něj. "Za to přeci vy nemůžete...mě by jen zajímalo, proč to tak je." "Jo, tak to mě taky..." povzdychl si praktik. "Jo a jinak mi řekli, že prý za to můžou antidepresiva" uchechtla jsem se ironicky. "Co je zas, dopr---- tohle za nesmysl?!" vyjel lékař naštvaně. Překvapeně jsem na něj pohlédla, protože jsem ho ještě nikdy neslyšela nadávat, ani zvyšovat hlas. Vlastně jsem ho ještě nikdy neviděla rozčileného, ale teď byl.

Shodou okolností jsem měla za pár dní termín mé pravidelné čtvrtletní kontroly u psychiatričky, využila jsem toho a vyžádala jsem si od ní posouzení téhle pseudodiagnózy - od "my jsme přece 14 let studovali" lékařů. Odmávla to jako úplnou hloupost, řekla mi, co jsem sama věděla - že nežádoucí účinky by se ukázaly v prvních týdnech po nasazení léku, určitě ne po několika letech a pro praktika vystavila krátkou zprávu: "Pacientka je několik let zcela stabilní, i přes opakované zátěžové situace, kterým byla vystavena, a na lék Mirtazapin neměla nikdy žádné nežádoucí účinky. Její současné problémy s užíváním tohoto léku nesouvisí." "No jasně" zhodnotil praktik stručně zprávu a založil ji k ostatním. Cítila jsem nepatrný pocit satisfakce z tohoto "úředního" potvrzení od nejpovolanější možné osoby, která by se k němu mohla vyjádřit, nicméně jsme s mým praktickým lékařem stále zůstali tam, kde jsme byli. Bez diagnózy či alespoň nějakého vodítka, které by k ní mohlo vést.

Autor: Sylva Řiháková | středa 4.9.2019 22:59 | karma článku: 26.11 | přečteno: 1016x

Další články blogera

Sylva Řiháková

Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - III. část

Objednala jsem se do soukromé neurologické ambulance. Konečně jsem se dočkala důkladného neurologického vyšetření a vstřícného jednání ze strany lékařky.

5.9.2019 v 20:12 | Karma článku: 28.47 | Přečteno: 1141 |

Sylva Řiháková

Záhadná nemoc, kvůli které se můj život zastavil - I. část

Předloni, když jsem se potulovala po Šumavě, mě jedné noci pod širákem ve spacáku něco silně poštípalo. Podobných pozůstatků po hmyzích atakách jsem na těle měla víc, takže jsem nad dalším jen mávla rukou a nijak ho dál neřešila.

4.9.2019 v 21:57 | Karma článku: 22.72 | Přečteno: 912 |

Sylva Řiháková

To se takhle sejde na konferenci psycholog, sociolog a antropolog...

Pod pojmem "sociální pedagogika" si většinou lidé nedovedou představit nic, nebo se jejich úvahy ubírají směrem, který se vztahuje buď ke slovu pedagogika, nebo sociální. Oba termíny spojené dohromady už ale bývají oříšek.

20.10.2018 v 14:24 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 633 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vera Kuncova

Právo na život

Tento blog jsem se rozhodla sepsat, abych objasnila veřejnosti, že i lidé s postižením mají právo na život, který není nijak jiný než u člověka, který se narodil zdravý.

18.9.2019 v 10:37 | Karma článku: 16.12 | Přečteno: 385 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Tradiční anglická hospoda

Není hospoda jako hospoda! Jak se liší ta anglická od té české? Na co se připravit a co vás čeká a nemine kromě smažené ryby s hranolkama, spousty octa, piva bez pěny a nevšímavého personálu?

18.9.2019 v 9:00 | Karma článku: 42.19 | Přečteno: 8126 | Diskuse

Jana Mrázková

"Napište blog, paní Žolíková, máte skluz!"

Pravila paní Matesová, když jsme se ráno potkaly s našimi pejsky na špacíru. Tedy, ona se jmenuje jinak, a já taky nejsem Žolíková. Jenže to máme tak vymyšlené: My pejskaři se obvykle při prvním setkání ptáváme na jméno pejska,

17.9.2019 v 23:21 | Karma článku: 16.09 | Přečteno: 228 | Diskuse

Miloš Korotvička

Dálnice D1 a my z Východu a oni z civilizace

Toto zamyšlení je psáno na sedadle autobusu, tedy v přímém přenosu a proto je možno konstatovat, že tento příběh je pravdivý a podobnost s ději a osobami není náhodná, nýbrž je, bohužel, přímo z našeho života.

16.9.2019 v 22:43 | Karma článku: 25.32 | Přečteno: 933 | Diskuse

Zdeněk Bárta

Bojuj za Koněva!! Komunisté vyzývají básníka Vyorala k boji!

Tedy pochopitelně nejen básníka Vyorala,ale všechny básníky.Bojujte svými verši za Koněva! Komunisté na Praze 10 jsou aktivní a burcují do boje i můzy, ovšem jen ty komunistické a prokremelské rudohnědé děvy, či snad děvky...?

15.9.2019 v 16:17 | Karma článku: 26.16 | Přečteno: 556 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 25.77 Průměrná čtenost 1394

Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám chuť se o to podělit se světem :-) 
 

Pokud Vás v mých příspěvcích něco osloví a budete mi chtít napsat Vaše postřehy, podněty apod., můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@atlas.cz
 

Ať se Vám u mne líbí.

Najdete na iDNES.cz