Měla jsem kliku. Při návštěvě čtvrtého odborníka jsem zjistila, co mi je

It´s a long way to Tipperary, zpívá se v mojí oblíbené irské písničce. A podobně dlouho, jako cesta do Tipperary, může trvat, než se u českých doktorů doberete správné diagnózy.

Loňské léto jsem nachodila po Šumavě během několika dní okolo 150 km. Stejně jako rok předtím. Jenže zatímco v roce 2016 proběhla moje první šumavská výprava bez komplikací, minulé léto bylo od počátku něco špatně. Přecpaná krosna, která krom oblečení pro všechny varianty počasí obsahovala taky stan, spacák a karimatku plus jídlo na několik dní (první čtyři dny jsem byla doslova mimo civilizaci a tedy i možnosti si nakoupit), mne od prvního dne pochodu začala trápit. Musela být nějak blbě nastavená, nebo náklad v ní nerovnoměrně rozprostřený, protože mi přetěžovala a tahala pravou stranu zad. První a druhý den to ještě šlo a stačilo si bolavou ztuhlou šíji během pauz pořádně poprotahovat, ale pak to začalo být horší a horší. Samozřejmě, že jsem se snažila krosnu upravit tak, aby se srovnala, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, hýbala zádovým systémem i ramenními popruhy jakkoli, ani trochu to nepomohlo. Jelikož jsem ale mnohdy beran nejberanovitější, varianta, že bych to otočila a vydala se kvůli takové "hlouposti" domů, pro mne nepřipadala v úvahu. Zatnula jsem tedy zuby a se stále se zvyšující bolestí pokračovala v cestě. Někdy okolo pátého dne, kdy už pálení a tlak okolo pravé lopatky a ramene bylo neúnosné a pravidelné protahování ve chvílích, kdy krosna byla dole a já jsem odpočívala, vůbec nepomáhalo, vzpažila jsem přes už opravdu velkou bolest ruce nad hlavu jednou i za chůze v domnění, že si na chvilku ulevím. Uprostřed pohybu najednou někde vzadu pod ramenem tlak povolil a přišlo mi, že něco jakoby ruplo. V místě se mi pak rozlila palčivá bolest, ale jelikož nebyla nijak větší, než ta, co mne doposud ničila a protože jsem ramenem mohla dál normálně hýbat, neřešila jsem to.

Po návratu domů do Prahy stačilo pár dní odpočinku a rozbolavělé údy se daly zase do kupy, s vyjímkou inkriminované oblasti. Ta bolela dál. Ani ne dva týdny po pouti jsem začala chodit na předepsanou fyzioterapii s bederní páteří. Během jednoho cvičení jsem si fyzioterapeutce postěžovala i na bolest okolo pravé lopatky, vystřelující do ramene, ona mi to prohmatala a když jsem jí vysvětlila pozadí, jak to vzniklo, konstatovala, že mám z té špatně nastavené krosny zablokovanou hrudní páteř. Začala mi to různě protahovat, aby mi ji uvolnila, bolelo to jako čert a trochu mne vystrašilo, že mi v tom místě něco přeskakovalo. Ptala jsem se jí pak na to ještě několikrát, jestli tam třeba nemůže být nějaké zranění a nestálo by za to udělat rentgen, ale ona kroutila hlavou, že si to nemyslí. Prý to, co mi tam přeskakuje, jsou žebra. Při každém dalším cvičení ji ovšem překvapovalo, že ačkoli mi minule páteř odblokovala, vracela jsem se k ní znovu se stejnými potížemi.

Problémy přetrvávaly ještě i v listopadu. Několik měsíců měly neměnnou tendenci, pak se ale bolest začala zhoršovat. Dlouho jsem věřila fyzioterapeutce, která mi opravdu pomohla s mnohaletou bolestí beder, že se ve své práci vyzná a že mi tedy opravdu nic není. Navíc návštěvy lékařů úplně nesnáším a jdu k nim opravdu až v okamžiku, kdy hoří natolik, že už to nejsem schopná utáhnout ani svou vůlí a bolest převálcuje i moji úzkost z vyšetření. Tak jsem se nakonec v prosinci objednala k ortopedovi. Zběžně mne prohmatal, prohlédl a vyslovil diagnózu, jakou mi už před ním řekla fyzioterapeutka - zablokovaná hrudní páteř, která se musí rozcvičit. Napsal mi proto rehabilitace a sotva po pěti minutách jsem byla s poukazem z jeho ordinace venku. Opět žádný RTG ani jiné diagnostické vyšetření.

Nu dobrá tedy, dva specialisté mi řekli stejný verdikt, tak bych jim asi měla věřit, myslela jsem si tehdy. Objednala jsem se na rehabilitace a ještě před nimi jsem absolvovala vyšetření u místního ortopeda. Když jsem se svlékla jen do podprsenky a on mi začal prohlížet záda, melodramaticky konstatoval, že "to, co vidí, je hrůza a záda to připomíná jen vzdáleně." Pak, aby mi dokázal, že je nejen muž velkých slov, ale i činů, se s vervou pustil do jejich napravování. Dobrou půl hodinu mne různě protahoval a mačkal, zatímco mi tam vzadu celou dobu něco odporně křupalo. Místy to bolelo tak moc, až jsem myslela, že to nevydržím a měla jsem co dělat, aby mi nevytryskly slzy. "Tak, teď už to aspoň vypadá trochu jak záda" zopakoval, když skončil, svůj vtip, kterému se nikdo nezasmál předtím ani teď, zasedl před počítač a nadatloval do něj několik procedur. Elektroléčba, parafín, individuální cvičení. Diagnóza? Zablokovaná hrudní páteř, dalšího vyšetření netřeba.

Navštívila jsem šest pětiminutových procedur, při nichž mi na pravou horní stranu zad přikládali elektrody. Jediným výsledkem po nich bylo, že se moje bolest zhoršila a okolo lopatky mi to "cukalo" mnohem víc. Další rehabilitace jsem měla absolvovat až za více jak měsíc. Vrtalo mi to hlavou. Tři odborníci, tři shodné závěry, ale já měla stále pochybnosti. Přidal se k nim i strach z toho, že by mi mohlo pravidelné cvičení spíš uškodit, než pomoct, pokud by mi přece jen něco bylo.

Objednala jsem se tedy ještě k jednomu lékaři a říkala si, že už budu trvat alespoň na rentgenu. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Doktor mne prohlédl a když jsem mu na jeho otázku "při jakém pohybu to bolí" odpověděla, že to bolí neustále, poslal mne obratem na RTG. Když na něm nic nebylo, zajásala jsem a v duchu už se začala omlouvat předešlým lékařům za svou nedůvěru. Ortoped ale moje nadšení zchladil. "To, že není nic na rengenu, ještě nic neznamená, může tam být něco měkkého, uděláme pro sichr magnetickou rezonanci" prohlásil a vypsal mi žádanku. Jeden můj kamarád, který opravuje diagnostickou lékařskou techniku, pak uznale prohlásil, že to "musel být dobrý doktor, protože MR je drahé vyšetření a proto ho doktoři prakticky nechtějí předepisovat."

A výsledek? Přetržené vazivo v jamce ramenního kloubu, které se muselo přišít. Proto to bolelo, proto mi tam "něco" přeskakovalo. Před pár dny mne v Berouně operovali. Teď, když tohle píšu, mám na pravé ruce nasazenou ortézu, kterou budu muset nosit ještě pět týdnů, pak mne čekají rehabilitace, protože rameno ztuhne a bude se muset zase rozhýbat. Trvalo to opravdu dlouho, než jsem zjistila, co mi je a jsem ráda, že jsem to nevzdala a nakonec našla někoho, kdo byl ochotný mne pořádně vyšetřit. Nakonec to tedy pro mne má šťastný konec.

Děsí mne ale fakt, jak nedůslední jsou čeští lékaři. Moje zranění nebylo nijak vážné, takže i přes tyhle průtahy mne to naštěstí nijak extra nepoznamenalo. Co ale v případě mnohem závažnějších diagnóz, kdy se kvůli téhle laxnosti zanedbá něco horšího, co pak pro pacienta bude mít fatální následky?